Hook Sailing No. 1 – Pátek, den sedmý

Náš poslední celý den na moři nás vítá nádherným ránem. Terka se na své ranní procházce dostává až k majáku, načež dost lituju, že jsem tentokrát nešel s ní. Snídáme a já měním v aparátu poslední žetony za příděly vody do lodní nádrže. Finwe mi pomáhá obsluhovat hadici a za své bosé poskakování po palubě je odměněn poraněným palcem. To je však jen malý odvar věcí příštích.


V maríně je kromě klasických charterovek několik zajímavých lodí. Několik desítek metrů od nás stojí moc hezký oldschoolový keč, kus dále závodní Benetka a ještě dále obskurně vypadající hliníková krabice (i fendry má natřené na stříbrno, aby měla jednotný look).

Budoucnost patří aluminiu

Budoucnost patří aluminiu

Bavoři vedle nás zvedají kotvy. Vyráží i dříve zmíněná pětapadesátka a její odplutí nám s Michalem poskytuje nenáročnou zábavu. Posádka evidentně neumí tak velkou loď ovládat a jejich odjezd z maríny je komedie plná omylů. Jestli takhle včera i připlouvali, vysvětluje to všechno to kvílení bowthrusteru a tak. Posádka Sun Odyssey po našem pravoboku opouští loď.

Trochu se ztrácíme ve sprchách a tak, ale nakonec se nás na lodi shromáždí všech šest a připravujeme se na vyplutí. To přichází v 10:45 a my plně pociťujeme, co je to karma a proč se nesmát cizím lodím a jejich potížím.

Těsně před vyplutím jsem se jako kapitán dopustil hloupé chyby. Podle mých původních pokynů jsme měli vyplouvat ve stejné sestavě jako jsme připlouvali, tedy pravoboční zadní vyvazovací lano měl obsluhovat Ondra. Ten mě ale buď neslyšel nebo špatně odhadl čas a právě před vyplutím se ztratil v koupelně. Nechtěl jsem ho prudit a když se nabídla Lucka, která jinak držela kameru, že to vezme, kývl jsem a nechal jsem to tak. Neuvědomil jsem si, že zatímco Ondra je zkušený námořník, Lucka je prvoplavec a navíc si s lany zatím příliš nerozuměla. Měl jsem to lano důkladně zkontrolovat a zopakovat Lucce, na co si dát pozor. Namísto toho jsem nechal shodit mooring a začal vyjíždět.
Šmodrch na laně se jako první zasekl na pacholeti. Vyřadil jsem a za pár sekund Lucka lano uvolnila. Chtěl jsem pokračovat, ale šmodrch s námi ještě neskončil a uhnízdil se na zadním vazáku vedle stojící Sun Odysseyky. Lano otočilo s lodí a naše a sousední loď si začaly mačkat fendry. To už byl na zádi tuším Finwe a snažil se lano zkrotit, zatímco já se snažil udržet loď mimo kolizi. Skoro se to povedlo. Když jsme se uvolnili, náš záďový koš se opřel o vanty Sun Odyssey. Křuplo to a naše záchranná podkova se odporoučela. Dopadla krásně na palubu vedlejší lodě.
Trvalo ještě asi patnáct sekund, než jsem si mohl být jistý, že jako bonus ještě nevjedeme do sousedního mooringu, a mohl si taky zanadávat. Kluci sledovali Odysseyku, ale zřejmě jsme jí nijak neublížili. U nás to bylo taky bez škrábanců na trupu, ale byli jsme bez podkovy.
Rychle jsem rozhodl o přistání pravobokem kus dál na stejném molu, posádka převázala lana a fendry a za chvíli už drželi Ondra a Finwe loď na pacholatech. Moje úvahy, jak to vyřešit, když na palubě vedlější lodi nikdo není, zatrhla Lucka, která zřejmě cítila morální povinnost dostat podkovu zpátky. Než jsem se vzpamatoval, dopustila se mezinárodního zločinu pirátství, vlezla na palubu té lodi, vzala podkovu a pelášila s ní zpátky na ADAGIO.
Jak jsme se pak ve spěchu pokoušeli odrazit, nahodila nás loď bez chycené stopy ještě dvakrát proti molu, než jsme se konečně dostrkali za jeho konec.
Konečně jsme mohli vypuknout v hysterický smích. Ondra vylovil z podpalubí rum a všichni jsme si mocně lokli. Už se nebudu smát, až bude zase někdo tragicky vyjíždět z maríny.

Zjevně jsme ale ten den nebyli ti nejméně šťastní ve Velim Ratu. Chvíli po nás opouštěl marínu keč, dvojstěžník. Chvíli předtím, než jsme vpluli do zatáčky a ztratili na něj přímý výhled, jsme zřetelně viděli, jak pluje přímo kolmo na břeh. A když už jsme viděli jenom stěžně, tyto se zhouply a zastavily. Co to bylo za loď a proč tam to dopoledne najela na břeh/mělčinu, dodnes nevím.

Sérii drobných katastrof ve Velim Ratu ještě na poslední chvíli zakončujeme utopenou mísou, která Finwemu vypadne z rukou, když na zrcadle myje nádobí. Když strhnu loď do zatáčky v marné naději, že mísu stihneme zachránit, následuje ji ještě jedna lžička. Snad to jsou poslední ztráty.

Venku z chráněné zátoky nás vítá vítr. Po domytí nádobí a stabilizaci interiéru vytahujeme v 11:40 plachty. Dugi Otok máme na kurzovém pravoboku a míříme směrem k ostrovu , kde jsem si v Osmičkách vyhlédl bójkovou zátoku pro poslední večer na moři. Na začátku máme vítr přímo proti kurzu a křižujeme, což posádka jen vítá. První zvláštní uznání v práci s lany získává Ondra, který dotažením výtahu hlavní plachty znatelně vylepšuje její tvar. Druhé zvláštní uznání v práci s lany získává Finwe, kterému se povede několikrát v řadě uvázat na palubě dinghy tak, že pokaždé zablokuje příslušnou otěž geny.

"Oukej, tak když to přivážu sem, co to udělá?"

„Oukej, tak když to přivážu sem, co to udělá?“

Rozfoukalo se nám krásně. Jako by se nám Neptun chtěl trochu omluvit za dosavadní chudé příděly. Vítr se trochu stáčí a my už nemusíme křižovat, frčíme na Iž ladnou stoupačkou rychlostí 5 – 6 uzlů. Dosahujeme Iže a bereme ho pravobokem. Na levoboku máme Ugljan.

A ještě jedno překvapení pro nás moře má. O naši ADAGIO projevuje zájem hejno delfínů. Motají se v bezprostřední blízkosti lodi, jako by si s ní chtěli hrát. Celá posádka nadšeně povykuje, běhá sem a tam po palubě, fotí a natáčí. Delfíny to s námi baví dobrých dvacet minut.

U kormidla se postupně střídá celá posádka, myslím až na Lucku, která po tom nijak neprahne. Každý si užije tenhle příděl větru.

Míjíme chovné sádky s tuňáky a dvě rybářské lodě, které kolem nich zrovna provádějí inspekci či něco v tom smyslu. Nebojte se nás, my ryby nekradem.

Titanic, yacht edition

Titanic, yacht edition

Nastává čas finálního sbalení plachet. V 16:40 startujeme motor a obracíme loď k zátoce Vodenjak. Je liduprázdná, bójky jsou na místě. Nelíbí se mi ale jejich blízkost u jižního břehu. Kdyby se otočil vítr a mělo nás to svést tím směrem… Možná to mají kluci chorvatští vypočítané dobře, ale rozhoduju se nenechávat nic náhodě a uvázat loď mezi dvě bójky.

Následující půlhodina se proměnila v teambuilding akci ve stylu pevnosti Boyard. Po zjištění, že bójky mají tak malou vůli, že je nedokážeme hákem dostatečně nadzdvihnout, šel do vody dinghy s Finwem coby výsadkovou jednotkou. Po provizorním uvázání lodě na přední vazák pak začala přetahovaná s bójemi a lany. Všechno jsme nakonec zvládli. Zase jednou jsem byl rád, že mám na palubě zkušené námořníky.

Nespolupracujícími bójemi se nenecháme rozhodit

Nespolupracujícími bójemi se nenecháme rozhodit

V 17:20 držíme na dvou bójích jako přibití.

 

Vodenjak, bójkoviště. I tady bylo na výběrčí ještě asi před sezónou.
Dnes upluto 20,3 Nm, z toho 15,6 na plachty.

 

Ondra na oslavu přistání skáče do vody, čímž se stává třetím a posledním členem posádky, který se na této plavbě pozdraví s mořem. Připravujeme večeři, vytahujeme zbylé zásoby, hlavně tekutého charakteru. Nemá cenu toho s sebou vozit bůhvíkolik zpátky. Opět se ponořujeme do Bang!u a nakonec ještě přichází ke slovu kytara a pár kulturněspolečenských hitovek.

"Na strážním koši seděli dva hoši..."

„Na strážním koši seděli dva hoši…“

Poslední noc chci strávit v kokpitu, ale asi dvě hodiny před budíčkem mě déšť zažene do salónku.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *