Na jarní plavbu 2017 jsme se vydali na konci dubna, v šesti, prvně na dva týdny. Na naší milované Sun Odyssey 379 CAPOEIRA, se kterou už máme dlouholetý vztah.
Všichni s jistými námořnickými zkušenostmi: kapitán PaulMan se svou polovičkou Maru, já – Finwe, se svou polovičkou Marťou, a dva Honzové.
Scházíme se v pátek 28. dubna klasicky na Letné. Tetris v kufrech aut tentokrát řešíme míň, než běžně, jelikož jsme se rozhodli co nejvíc věcí nakoupit až v Trogiru. Cestou nakládáme na Pankráci zbytek věcí. Těšení se na loď mi tentokrát znepříjemňuje silná cestovní horečka, uvelebuji se tedy na zadních sedačkách a snažím se usnout. V rádiu slyším varování před velkou dírou na 43. kilometru D1. Z polospánku mě probudí rána. 43. kilometr, díra. Kolem km 120 je zúžení a před sebou chytáme maďarský nadměrný náklad, za kterým se asi na 45 minut zasekneme.
Za stání zde, v Šipanské Luce, chtějí 300 kn. Bez vody: technická závada. Vyplouváme, s Neptunem se vítáme letošním OMFG. Jeho lití do moře bude nejspíš světový unikát. Po „divokém“ včerejšku mě i tak bolí hlava, tak se jdu po vyplutí natahnout do salonku.
Ráno je líné. Kolem deváté pomalu vyrážíme na dojednanou bjelou kavu, pivo a pelinkovac (tj. chorvatský trojboj). Berou to tu hodně neformálně; bjela kava je turek s mlíkem a pelinkovac je nějaká forma travarice s medem. Jen pivo je OK, i když napoprvé netrefí počet sklenic. Odplouváme kolem jedenácté.
Ráno ve Studenacu kupujeme dobrou zeleninu a vyplouváme před devátou. Venku hezky fouká, jdeme s prádlem hned ven, ještě před Drvenikem. Stoupačka, obraty, do toho fouká sluníčko, parádní plachtění. Až před Zlarinem se vítr trochu zblázní a mění směr a zároveň sílu – od 6 uzlů do 30 v poryvech. K ústí kanálu řeky už motorujeme, stejně jako celým kanálem. U jeho vjezdu míjíme plachetnici s asi pětimetrovou českou vlajkou.