Ráno je opět jasné, ale po včerejším bouření docela studené. Do žádné bójky jsme se tentokrát nezapletli a můžeme si v klidu dát snídani.
Po ní už klid nahrazuje horečná činnost, příprava lodi před opuštěním. Balíme si zavazadla. Matrace ze salónku jdou nahoru na palubu na vyvětrání, zatímco dole zametáme a opět z pod podlážek vysáváme vodu. Ta jde pryč i z nádrže, která bude příští dva měsíce prázdná. Sundáváme a balíme hlavní plachtu. Příprava na poslední krátký přesun: kapitánovo finální rozhodnutí zní Olhão a vnějšek městského přístavu. Bude to trochu na pankáče, ale nebude zavazet místním a nějaký dobrý člověk by pak mohl třeba vypomoci, kdyby se přetrhlo nějaké lano.
Neptun nám chce na rozloučenou ještě dopřát, takže když jenom na genu odplouváme od bójky, slušně to fičí. Cestou kanálem zesiluje vítr nad dvacet uzlů a chvílemi se na kormidle celkem potím.
U přístavu je jasné, že si se svou volbou celkem užijeme. I lodě za vnějším molem, které slouží částečně jako vlnolam, mají večírek, a na jeho vnější straně je to vyloženě rodeo. Ani naše přistání bokem není tentokrát ukázkové a mírně škrtáme o dřevěnou obšívku mola.
Chvíli jsme stáli na molu, pozorovali rozhoupaného MARKSMANA a závistivě loupali očima směrem ke klidnější situaci uvnitř přístavu. Inu co, řekl nakonec kapitán, lepší než ho přivazovat na stojaté vodě a podcenit to.
Následující dvě hodiny jsou ve znamení uvazování. Zakládáme dopředu i dozadu trojitý spring, využíváme všechny vinšny a vazáky na palubě. Tam, kde se lana dostávají do příliš intimního kontaktu s molem, je obalujeme gumou nebo aspoň kusem PETky, aby se nedřela.
Sundáváme a balíme genu. Zavazadla jdou ven, všechno ostatní dovnitř: záchranné podkovy, lodní hák, nakonec i vlajka.
Částečná demontáž takeláže už ve fázi přibližování se k městu
Odstrojený MARKSMAN těsně před opuštěním
Přichází čas se rozloučit s touhle maličkou plachetnicí, která byla posledních devět dnů mým domovem. Díky a přečkej ve zdraví příjezd nové posádky v červnu! Bereme se Šimonem své tašky a vyrážíme na břeh, zatímco kapitán ještě jednou v podpalubí všechno kontroluje.
No a to je vše. Na břehu, pár metrů od přístavu, samo není po legraci na vodě ani památky a rozhoupaná situace ještě před pár minutami najednou vypadá až nereálně. Bereme si své saky paky a vyrážíme k vlakovému nádraží. Tam se kluci rozvalují v čekárně, zatímco já využívám času do příjezdu vlaku k návštěvě hypermarketu a nákupu svačiny na cestu a portského domů.
Lokálkou se posunujeme do Faro. Šimon letí nějakým komplikovaným způsobem tuším přes Holandsko odsud a loučí se s námi, my se Zábojem přesedáme na dálkový expres do Lisabonu. I vlak je příjemný, klimatizovaný a se zatmavenými skly. Po autobusové dávám i vlakové portugalské dálkové dopravě jedničku.
V Lisabonu máme dost času, tak to bereme na letiště pěšky. Moje dvacetikilová taška se, pravda, docela pronese. Na letišti se Záboj zkušeně zamotá do našich zavazadel jako pavouk do pavučiny a čas do odletu tráví spánkem, zatímco já v jediném otevřeném baru usrkávám odporný Heineken a těším se domů 🙂
Tuhle schopnost usnout kdekoli a kdykoli lidem závidím
Adeus, Portugal!
Je pondělí 30. dubna, krátce po úsvitu, když s námi Airbus portugalských aerolinek přistává na ruzyňském letišti. Šťastně doma.
Za tuhle plavbu jsem hodně rád. Prakticky ve všech směrech opak charterového jachtingu, pod kapitánem s britskou jachtařskou školou, poprvé v přílivových vodách. Hromada nových zkušeností, navíc vesměs nezaplacených nepříjemnými zážitky, to se cení. Montáž a demontáž plachet, kormidlování pínou, najetí do písku na dně… 🙂 A mohl jsem poprvé, zatím jen tak nesměle, pozdravit Atlantik.
S MARKSMANEM i jeho posádkou jsem prožil příjemných devět dnů. Jsem moc rád, že jsme se se Zábojem o čtvrt roku dříve potkali a dali do řeči. A tak nějak doufám, že jsem se na jeho kouzelné malé kocábce neplavil naposled. Díky, pánové, lodi, Neptune!