PortuPlavba – Pá, So: Olhão a Faro

Vstáváme do nádherného rána, snídáme a těšíme se na průzkum delty. Se zásobami začínáme být trochu na štíru, česnek místo másla si mažeme na suchary místo chleba.


Pak jsme si všimli, že naše loď stojí bokem k panujícímu přílivu. To nebyla dobrá zpráva. Nasedli jsme kýlem na dno? Měly by pod ním být aspoň dva metry vody, ale my zjevně stojíme.
Jeden z proplouvajících rybářů zamířil směrem k nám, začal ukazovat na MARKSMANA a na lano ve své ruce. Vyměnili jsme si napjaté pohledy. Všichni jsme slyšeli nesčetné množství historek o domorodcích, nabízejících přátelsky pomoc ze šlamastyky a pak se už pod dozorem policie dožadujících vysokých kompenzací za záchranu lodě. Rybář mezitím usoudil, že jsme asi natvrdlí, zahákl nám sám ze svého člunu lano o vazák a pokusil se nás táhnout, naznačuje Zábojovi, ať nastartuje a pomůže mu. Kapitán nakonec došel k rozhodnutí, rybářovo lano z lodi shodil a s přátelským výrazem mu posunkoval, že jsme v pohodě a přesně takhle jsme to chtěli. Ten na nás chvíli koukal, pak zamával a pokračoval si po svých.
Podrobná prohlídka lodi nakonec ukázala problém: lano z nedaleko stojící červené bóje se nám někdy nad ránem zachytilo do kormidla. Pokusili jsme se ho shodit, ale síla vody v přílivu a odpor MARKSMANA ho udržovaly hezky napjaté. Nakonec jsme vzali vyvazovací lano, doveslovali v člunu k jiné bójce proti proudu a na vinšně loď přitáhli, až lano v kormidle získalo vůli a šlo shodit. Loď byla volná. Ještě pečlivá kontrola, jestli nemáme nějaké překvapení i u šroubu, a mohlo se startovat.
Jediné, co se už zřejmě nedozvíme, jestli jsme se uchránili před supem, nebo od sebe odehnali dobrého člověka, který nám chtěl skutečně pomoci.

Dnešní program je prozkoumat možnosti kotvení u města Olhão. Plujeme deltou ke křižovatce značených tras a volíme tu východní. Prohlížíme si ještě jednu vesnici kus dál na ostrově Farol, před kterou je rozlehlé kotviště. Některé lodě tu vypadají úspěšně zazimované a Záboj si dělá mentální poznámku. Pak už obracíme k městu na pevnině.

Přívětivě vypadající kotviště

Hloubkoměr si několikrát významně odkašle, ale pečlivou navigací se držíme v hlubším korytě delty a za chvíli jsme u města. Přistáváme nejdříve v malém městském přístavu – vnitřní bazén mají zřejmě rozdělený místní, ale vně krajního mola stojí několik návštěvních plachetnic. Po krátkém rozkoukání pokračujeme ještě kus dál do městské maríny. Zaparkované lodě tady jsou zase sbírka kuriozit, tohle se v uniformním laminátovém prostředí Jadranu prostě nevidí. Kapitán odchází na průzkum do kanceláře maríny, my si bereme hadici s vodou, důkladně myjeme loď a trochu doplňujeme i nádrž (pozorný čtenář už asi správně nečeká nějaké ústí na palubě – je třeba rozebrat lůžko na přídi a hadici svést luknou přímo do nádrže pod ním).
Tahle marína vypadá mile, tady by se MARKSMANU stálo hezky. Chvíli si povídáme s příjemným postarším skotským párem na lodi opodál. Pak se vrací Záboj s tím, že musí počkat na nějakého místního šéfa. Je čas využít příležitosti a prozkoumat trochu město.

Příjemný parčík kousek od maríny

Hodně lidí bylo po poledni zalezlých, jak je na jihu zvykem

Olhão se mi líbilo. Velikostně městečko tak akorát, menší než Lagos nebo Faro, ale dostatečně vybavené. Příjemné nábřeží s velikou, barvami, zvuky a vůněmi přetékající tržnicí. Procourali jsme se jí a rozhodli se zde cestou zpátky na loď dobrat tenčící se zásoby. Nějakou dobu jsme zevlovali v prodejně vodních potřeb, kde se Záboj zajímal o věci do výbavy MARKSMANA (rozuměj rybářský prut 🙂 ). Šimon se pak tradičně oddělil a my zamířili směrem ke komerčním dokům tradičně se poohlédnout po baterce. S tradičním úspěchem, mohl bych dodat. Pak jsme si ještě prohlédli centrum a lokalizovali autobusové a vlakové nádraží, kdybychom loď skutečně opouštěli tady.

Komerční přístav. Tady na jachty nejsou zvědaví

Tady je to pro změnu pouze pro členy klubu

Zpátky u lodi nás čeká dvojité zklamání. Dvouměsíční stání v maríně by přišlo zhruba na jednu ledvinu a tržnice nám mezitím zavřela. Inu. Vyplouváme.

Žádná vhodně vypadající zákruta poblíž není a na průzkum u Faro už je dneska pozdě. Pokračování zítra. Vracíme se k dříve navštívené vesnici s kotvištěm a celkem šikovně vyhazujeme pod plachtami kotvu.

Krátký zbytek odpoledne a večer jsou ve znamení zevlu. Záboj si hraje s novým prutem, Šimon si čte v podpalubí, já sleduju cvrkot ve vesnici a usrkávám poslední pivo. Po soumraku můžeme kromě kombinované záře Faro + Olhão sledovat fantasticky jasnou oblohu, určujeme hvězdy a prokládáme to filozofováním o nesmrtelnosti chrousta. Příliv a odliv nás na kotvě otáčí, ale držíme dobře. Noc je chladná, ale klidná.

Náročný páteční podvečer

Lepší než jakákoli telka

Sobota

Jak jsme šli brzo spát, tak i brzo vstáváme a zdravíme se se sluníčkem. Nezdržujeme se ani se snídaní (ono už stejně skoro není co) a rovnou vyplouváme.

Hlavní úkol dne bude prozkoumat kotviště u Faro, ale tam nás zatím nepustí výška hladiny, chceme se ještě jednou pozdravit s mořem. Plujeme směrem k majákům a vlnolamu, kudy jsme do delty řeky Formosa předevčírem připluli.

Cestou se mi stala drobná prekérka. Jak jsme se snažili na palubě nacpat do bakisty smotaný gumový člun, vysmekla se mi z rukou pína a MARKSMAN začal okamžitě ostrou levou zatáčku. Problém byl v tom, že nás zleva zrovna předjížděla hlídková loď portugalského námořnictva. Kromě zatroubení jsem se dočkal i otevřeného okénka a otevřeného sdělení příslušného důstojníka, co si o mém manévru myslí. Smysl vět šel pochytit i bez znalosti portugalštiny.

Na moři vytahujeme plachty, leč není do nich co chytat. Šimon se zatvrzuje, upravuje každý čtvereční centimetr plachet a nakonec z lodi vymačkává alespoň kormidelní rychlost. Shromažďujeme zbytky jídla a snídáme. Nakonec se objevuje i ten kýžený vítr.

Dál od pobřeží se kluci opět věnujou rybaření. A jak se nás asi Neptunovu zželelo, když viděl, co zbývá z naší spižírny, nakonec se jim daří vytáhnout z vody tři slušné makrely. Máme oběd!

Cestou zpátky k ústí řeky potkáváme britského sólojachtaře, který se s námi zdraví jako s krajany. V duchu se Albionu omlouvám, když si uvědomuju, že předchozí ostudu přiřklo portugalské námořnictvo zřejmě taky britské vlajce.

Vplouváme do ústí řeky Formosa, repríza

A pak už začíná zábava jménem Cesta k Faro. Ještě pár mil, až k molu a překladišti pro velké lodě, to jde, stačí se pečlivě držet vybójkované trasy. Pak už se naše navigace, okolní krajina a hloubkoměr potkávají velmi volně. Z vody se místy vynořuje rákosí, jednu chvíli volně plujeme v místě, kde bychom měli být podle mapy zaražení až po trup, za chvíli na nás naléhavě volá místní taxikář ve člunu s tím, že tam, kam chceme plout, protože tam má být přes dva metry hloubka, se natuty zapíchneme do dna. Snažíme se číst každou změnu odstínu v neprůhledné vodě. Nula na hloubkoměru už nás nedokáže vzrušit. Míjíme tréninkovou skupinu asi třiceti Optimistů a závidíme jim jejich ponor 🙂

Poznatek: do maríny ve Faro nevplujem. Z našeho francouzsky psaného pilotu jsme to nepochopili, ale vjezd do maríny je přemostěn, most zjevně není zvedací a není šance pod ním se stěžněm proplout. Zbývají kotviště v okolních mokřadech. Do jednoho takového dorážíme a vyvazujeme se k nepodepsané bójce. Čas se najíst a přehodnotit strategii.

Zatímco se naše makrely smažily na pánvičce a nízko nad hlavou nám přelétala letadla (dráhu letiště ve Faro jsme měli na dohled), zvažovali jsme možnosti. MARKSMAN by tady byl zřejmě v bezpečí, kolem nás stály některé zjevně zazimované lodě. Naše vylodění a pozdější nalodění by ovšem nebyly úplně jednoduché, v úvahu připadalo 15-20 minut pádlování na člunu nebo domluva s nějakým místním vodním taxi.

V inzerátu by stálo: do města i na letiště je to odsud člunem jen chvilka

Po výborném obědě ještě kroužíme s lodí po okolí a zvažujeme možnosti bójkování / kotvení. Nakonec Záboj mává rukou. Tady na to kašleme, MARKSMANA necháme buď na kotvišti u Farol, nebo u vnějšího mola v Olhão.

Začíná odliv, jestli tu nechceme zkysnout, musíme vyrazit zpátky. Vítr sílí a brzy plujeme ve slušném náklonu. Opět využíváme navigačního tracku a vracíme se ve vlastních stopách. Předpověď ukazuje v pozdním odpoledni slušnou bouřku, to už bychom raději byli někde uvázaní.

Jojo, támhle vlevo jsou podle mapy čtyři metry, ale my už víme své

Nakonec volíme pro dnešní nocleh stejné bójkoviště u ostrova Farol, kde jsme stáli předevčírem. Přistání je trochu dramatické, máme silný vítr kolmý na silný proud. Po prvním marném pokusu přistát u bójky na plachty to ještě asi čtyřikrát zkoušíme s motorem, než jsme konečně uchycení. Čas na mé dobrodružství se člunem.

Byla tu šance stihnout otevřený obchod a postarat se tak o to, že nebudeme poslední večer na lodi žvýkat suchary s čajem. Přihlásil jsem se jako dobrovolník pro výsadek na břeh. Odlivový proud byl silný, ale mělo by stačit doveslovat ke břehu (a počítat se snosem). Zpátky mi bude pomáhat lano, na kterém bude člun přivázaný, abych s proudem neodplul na moře.
Teorie to byla dobrá. V praxi jsem se po deseti minutách intenzivního boje s proudem dostal asi do půlky cesty a ruce začaly protestovat. Vzpomněl jsem si na příslušnou pasáž z Třech mužů ve člunu. Nadával jsem jak špaček a po centimetrech se posunoval ke břehu. Asi dvakrát jsem to už už vzdal, ale představa, že se vracím bez kořisti, byla přece jenom příliš pichlavá.

Tohle bude sakra zasloužená večeře

Obchod byl skutečně otevřený. Nabídka byla samozřejmě skromná, ale večeři a snídani jsem z toho vymyslel. A měli i víno.
Na cestě zpátky mi kluci pomáhali přitahováním jistícího lana. Mise se nakonec podařila.

Máme tak akorát čas vyfouknout a sklidit člun, bouře je tady. Ještě jednou kontrolujeme vyvazovací lana a zavíráme se v podpalubí. Za chvíli už jsme jako v automyčce, tedy pokud existují takové, kde s vaším autem celou dobu někdo houpe. Připravujeme si večeři (není to úplně triviální, jednou dokonce lovíme hrnec zpoza vařiče) a naléváme si víno. U něj pak sedíme a povídáme si dlouho do noci v takové té mírně zjihlé atmosféře posledního večera na palubě. Shodujeme se, že tahle plavba za to stála.

Ale na fotku se kluci uměli usmát, to zase jo!

Bouře přešla, možno zase větrat a obdivovat scenérie

Bouře nakonec přechází, ale zanechává za sebou rozvlněnou hladinu, celou noc to s námi hází a všichni tři přemýšlíme, jestli se zase vzbudíme zapletení do nějaké bójky.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *