Ráno v kotvišti je přívětivé. Záboj vyráží znovu na břeh, chce si zaběhat na pláži, Šimon se k němu přidává s vidinou otevřeného ovocného trhu. Svého osamění na MARKSMANU využívám k bližšímu seznámení s lodním záchodem.
WC na MARKSMANU funguje trochu jinak než co jsem na lodích zatím viděl. Nemá přepínací ventil, namísto toho využívá tlak. Po vykonání potřeby je třeba sklopit dekl, který má po obvodu gumové těsnění a udělá vlastně takovou přísavku. Potom se pumpuje. Na začátku vhání podtlak do mísy vodu. Potom, když už je jí dostatek, se tlak vyrovná a další pumpování žene pro změnu všechno ven.
Tenhle systém je prý spolehlivější a méně náchylný k poruchám. Znovu vytvořený podtlak po spláchnutí ovšem způsobí, že dekl nejde několik minut znovu otevřít ani s vynaložením velké síly. To jednak brání okamžitému použití záchodu někým jiným (což nemusí být, pravda, vždy nevýhoda), jednak vám to brání se přesvědčit, že ho po sobě necháváte čistý.
Alvorské kotviště ráno
Zbytek posádky se vrací z povyražení na břehu a můžeme se připravit na odplutí. Do čáry nejvyššího přílivu ještě zbývají dvě hodiny, ale když pojedeme zpátky ve vlastních stopách, měli bychom deltou řeky proplout bez ztráty kytičky. Moje navigace, která pokračuje ve své neustálé snaze mi znepříjemňovat život, byla pro tentokrát rozumná a včerejší plavbu sem si pamatuje, takže se nám daří kopírovat včerejší trasu sem. Za necelou hodinu jsme venku na volné vodě.
Počasí se dnes vydařilo, vítr už méně. Bez větších příhod motorujeme až do Portimão, dalšího většího města na pobřeží. Většinu času jsem na kormidle a ladím svůj vztah s pínou.
Na pohodu do Portimão
Vjezdový kanál
Vjezd do Portimão je taky kanálem, i když podstatně větším do Lagos(u?). Domky, pláže, malé i větší maríny, loděnice… hezké na pokoukání. V navigaci je správně zaznačená čerpací stanice a dokonce tady vedou i naftu, takže můžeme dotankovat plnou. Pak chceme pokračovat ve své snaze sehnat náhradní baterku. Vybíráme si jednu z marín hned u města a i v proudu, který v kanálu teče, přistáváme učebnicově bokem u mola.
Tím ovšem dobré zprávy končily. Zjistili jsme, že Portugalci dnes slaví státní svátek, výročí svržení vojenské junty, něco jako náš 17. listopad. Začalo to už tím, že v maríně jsme stáli vlastně načerno a vycházet a vcházet přes elektricky ovládaná vrata jsme mohli jenom, když zrovna vycházel nebo vcházel nějaký majitel lodi, což se naštěstí čas od času stalo. O vyhlídkách najít otevřené obchody s lodními nebo aspoň autobateriemi se ani nemá cenu šířit. Záboj to z pocitu povinnosti pro forma zkusil a oběhl blízký perimetr, my se usadili na terásku vedle maríny a sledovali (značně umrtvený) cvrkot.
Konečně tankujeme
Zevlování u maríny. Pro změnu tu čepují Sagres.
Kapitán se vrátil s nepořízenou, vracíme se k lodi a chystáme na další cestu. Odplutí od mola se nám ve větru a proudu ale vůbec nedaří a poměrně nešetrně se opřeme o jinou zaparkovanou loď. Promiň, lodičko 🙁
Míjíme velkou pasažérskou loď, která se taky zrovna chystá k odplutí. Devítipalubová MARELLA CELEBRATION nám dává akorát tak náskok, abychom mohli nerušeně vyplout ven z kanálu, pak elegantně vyplouvá sama a nabírá směr kamsi na jižně od nás.
Tuhle loď si zapamatujme, nevidíme se s ní letos naposledy 🙂
Venku na moři nám chvíli slušně fouká. S blížícím se večerem pak vítr slábne, poslední hodinu zase motorujeme. Míjíme portugalské pobřeží – „vyorané“ pláže jsou tady jedna vedle druhé, z některých vedou nahoru na útesy schody a další konstrukce. Na konec dubna celkem dost lidí.
Dnešní cíl je přístav u turisty prý velmi vyhledávaného města Albufeira, kde bychom měli za vlnolamem najít nějaké bójky. Teoreticky to tvrdí portugalský pilot, který, jak jsem zatím zapomněl zmínit, si Záboj koupil a až pak zjistil, že je psaný francouzsky, s kteroužto řečí si na palubě tykáme zhruba stejně jako s portugalštinou 🙂
Jižní pobřeží Portugalska: vysoké útesy, jeskyně, občas pláž
Kýženého vlnolamu dosahujeme se západem slunce. Bójky za ním opravdu jsou, ale jsou hodně blízko sebe a většina je obsazena motorovými čluny o něco menšími než náš MARKSMAN. Hloubka tu taky není nic moc. S „řádnou“ plachetnicí bychom tu asi měli smůlu. Nakonec se nám daří najít trochu volného místa u jedné z volných a nepodepsaných bójek. Přistáváme a doufáme, že nás některý z dalších vracejících se člunů nevyhodí nebo nezakotví nebezpečně u nás.
Nastává noc, trochu chladná, ale s fantasticky zářícím Měsícem. Je tu hrozný klid, přístav je stranou a polohu města dává tušit jen cesta s chodníkem a veřejným osvětlením, ztrácející se za zatáčkou. Usrkáváme rum a pozorujeme joggerky probíhající nedaleko našeho kotviště.
Až strašidelně tiché místo…
…jako by ani nepatřilo k jednomu z profláknutých portugalských letovisek
Spát jdeme brzo, zítra chceme chytit ranní vítr a s úsvitem už být dávno na cestě.
1 Response