Probouzíme se v zátoce rozzářené dopoledním sluncem. Vane slabý vítr, který se má po poledni stočit na jihovýchodní. Dneska to konečně vyjde!
Po snídani si ještě dopřáváme poslední letošní koupele v moři. Voda je příjemná a ani na vzduchu není člověku zima – letošní podzim na Jadranu se vyvedl.
Naše oblíbená zábava – vyfotit se při plavání kolem lodi a fotkou potěšit kolegy v práci 🙂
Od bójky se odvazujeme v 11:40. Motorujeme ven ze zátoky a dál na JV k Pašmanu. Týdenní kralování severovýchodního větru skutečně končí, obloha se u příležitosti změny zatahuje. Rozfoukává se jihovýchod.
Kolem půl jedné se pokoušíme zopakovat včerejší oběd na volně unášené lodi, ale podmínky se změnily; JV vítr s sebou nese vlny a ty s LELOU nepříjemně šijou. Rozhodně se takhle nedá v klidu jíst. Raději vytahujeme plachty.
Křižování proti patnáctiuzlovému větru je příjemné, ale náš posun na JV je pomalý. Potřebujeme si „nadjet“, abychom pak mohli plout na SZ s větrem v zádech. Ve čtvrt na tři tedy startujeme motor a plujeme přímo proti větru, jak nám vlny dovolí.
Během cesty nastala příprava na zlatý hřeb dne a možná celé plavby. Původně jsme doufali, že si se spinakrem užijem víc, ale těžko se hádat s Neptunem. Byli jsme ale moc rádi, že jsme ho s sebou ten týden netahali úplně nadarmo.
I když mnoho nechybělo. Zatímco Milan připravoval spinakr v přední kajutě na vytažení z pytle, Radim a já jsme pod Pavlovým dozorem montovali dodatečné části takeláže. Zrovna, když jsem na zádi přidělával šekl k vedení spinakrové otěže, loď se zhoupla na vlně, já na okamžik ztratil rovnováhu a šekl letěl přes palubu. Nemít Pavel bohatou sadu náhradních součástek všeho druhu, měli bychom problém. Moc dobrá poznámka pro kapitánskou výbavu.
V půl čtvrté, na úrovni ostrůvku Gangarol, otáčíme a vytahujeme plachty na zadoboční vítr. Už jen upevnit na stěžeň spinakrový peň, ještě jednou všechno zkontrolovat, nadechnout se – a pak už se před přídí LELY začal nafukovat modrobílý balón.
Chvíli nám trvalo, než jsme ho dostali pod kontrolu. Pavel to předvídal a i proto s jeho vytažením v předchozích dnech nespěchal. V silnějším větru nás naše nezkušené počínání mohlo položit a plachtu vážně poškodit.
Však on si dá říct.
Konečně máme spinakr zcela vytažený a v pozici. Pavel stojí přede mnou v kokpitu a se spinakrovou otěží v každé ruce připomíná fremenského jezdce na červu. Celou posádku zachvátila euforie, že se to konečně děje, týden smutného koukání na pytel v podpalubí je zapomenut. I já mám radost jako blázen, ale musím se soutředit na delikátní kormidlování; je třeba udržet kurz na čistý zadní vítr.
Po nějaké době už jsem to měl celkem v ruce a mohl si dovolit i pár póz před foťákem. Kluci vepředu si zase trénovali halzy – provedli jsme čtyři nebo pět a úspěšně se vyhnuli kusu skály jménem Balabra Vela. Pluli jsme přes šest uzlů; z nějakého důvodu jsem si myslel, že plavba se spinakrem je spíš ploužení.
Achievement unlocked!
Jediná komplikace nastává na závěr. Instruováni od Pavla jsme celou dobu připraveni v případě problémů otevřít stoper spinakrového výtahu a plachtu tak shodit dolů. Když ji chystáme svinout kontrolovaně, otevíráme ho – a nic se neděje, zaseklý výtah drží spinakr nahoře. Nějakou dobu trvá, než se ho podaří přemluvit.
Tady už drak pokorně zalézá zpátky do jeskyně.
Obracíme opět na JV, startujeme motor a ženeme ho do otáček. V kokpitu je ještě cítit doznívající duševní orgasmus, nálada je rozjařená. Potkáváme jeden z asťáckých Vektorů, taky s vytaženým spinakrem, takže se můžeme podívat na to, co jsme dělali, zvenčí. Ve své velkodušnosti nám pak Neptun ještě jako bonus na závěr naděluje hejno delfínů. Ve filmu ideální místo pro závěrečné titulky, my ale potřebujeme najít útočiště pro poslední noc na moři v téhle sezóně. Míříme k naší oblíbené Vrgadě.
Delfíni ahój!
Když se k ní po sedmé hodině dostáváme, je už kolem večerní šero.
Něco nebylo v pořádku. Neviděli jsme žádnou zakotvenou plachetnici. Tohle bójkoviště prázdné? Minuli jsme nějaké varování ohledně počasí? Má v noci přijít obrat větru a Vrgada nebude bezpečná?
Když jsme zjistili skutečnou příčinu, zůstali jsme jen zírat. Někdo na Vrgadě sklidil všechny bójky! Hladika zátoky, kde jsem ještě před dvěma týdny stál s BRIK, byla dokonale prázdná.
Když jsme si dosyta zanadávali, přišel čas najít nějaké řešení. Uvažovali jsme o Zaklopici, případně o Landinu, kde jsme už tento týden stáli, ale postupující tma krotila naši vybíravost. Nakonec jsme se dohodli, že prostě poodjedem do mělčí zátoky proti městu Vrgada a tam vyhodíme kotvu.
Přistáváme na kotvě v zátoce u Vrgady na hloubce osmi metrů. Je 19:35.
| Vrgada. Kotviště. Nikdo nás nekasíroval. |
| Dnes upluto 36,6 Nm, z toho 14,6 na plachty. |
V zátoce už jedna loď stála. Posadil jsem LELU do jejího závětří směrem ze zátoky. Snad bude její (i naše) kotva držet. Chlápek se po chvíli objevil ve svém kokpitu a vyměnili jsme si pár poznámek na adresu chybějících bójek a vzájemných ujištění, že tenhle vítr se udrží celou noc.
Ještě krátký telefonát s klukama z OLIVIE. Obě lodě dorazily v brzkém odpoledni v pořádku do Biogradu a posádky už fičely vstříc domovině.
Tak tedy končí dnešní velmi zajímavý den. Radost z toho, co jsme všechno zažili, se mísí s nostalgickým smutkem, že nastává konec. Zítra ještě za tmy vyrazíme na poslední krátký úsek plavby, do domovského Sukošanu. Navzdory únavě se nám nechce jít spát; postupně ale odpadáme.
Krásný klid noci ruší jen občasné průjezdy rybářů, jejichž nízce hučící diesely se rozléhají až od Pašmanu. Nedržíme hlídky, několikrát za noc ale kotvu kontroluju. Všechno je v pořádku.
1 Response