Po několika rozjasněných ránech se dnes budíme do šedé, mírně dusivé deky. Z tohohle nekouká ani sluníčko, ani vítr. Nu což, show must go on.
Sali naštěstí disponuje bankomatem, takže můžu dobrat předčasně došlé Kuny. Zatímco dobrovolníci vyrážejí do nedalekého marketu doplnit zásoby, přidávám se ke kapitánské poradě v baru Maritimo.
Dnešní den chceme zakončit v mé oblíbené zátoce Vodenjak na Iži. Přímou plavbou ze Sali je to kousíček, ale my to vezmeme nejdřív na SZ, Iž obeplujeme pravobokem a v prostoru mezi Dugi Otokem a Ugljanem se pokusíme o nějaký ten jachting. S předpovědí větru to nevypadá slavně, tak uvidíme.
Pojistku jsme nesehnali a museli se smířit s tím, že zřejmě až do přistání v Hramině nebudeme moci dobíjet osobní přístroje. Zkontroloval jsem si plný stav své powerbanky, snad vydrží.
Vyplouváme opět poslední v 10:30.
Sbohem, Sali!
Opět se neukazujeme jako srdcaři – zatímco naše soudružské tři lodě pořádají venku ze zátoky stacionární fregatu s plachtami venku, my pokračujeme motorem podél pobřeží ostrova. Využijeme nejachtařských podmínek k návštěvě jednoho z místních bunkrů. Obloha je pořád zamračená, hladina jako zrcadlo, vítr východní, necelé čtyři uzly.
Nálada na palubě se přízpůsobila počasí. Část posádky se vyzevlovala různě po palubě, část se šla dospat do podpalubí. Usrkávali jsme radlery a rozhodně nikam nespěchali. Kolem čtvrt na dvanáct se vítr trochu stočil a zesílil, takže jsme vybalili plachty a cca hodinu se beze spěchu plácali na zadobok až zaďák, v kombinaci s oblíbenými koupelemi na laně. Pak to zase lehlo a my svou cestu za bunkrem dokončili s motorem.
Zkusili jsme i mou oblíbenou plavbu na motýla
Po jedné hodině se blížíme k bunkru v zátoce Bokašin. Připravuju posádku na přistání levobokem.
Přistání se povedlo až napodruhé. Poprvé se klukům s lany nepovedlo včas se zkoordinovat a zachytit loď na místě, než jsme začali splývat. Zčerstva jsem vycouval a zkusili to znovu a lépe. Později jsem si říkal, že tohle mělo být takové malé varování, ať si přistávání bokem líp nacvičíme. Měl jsem ho poslechnout.
V půl druhé jsme uvázaní a vypínám motor. Připravuju posádku na tmu, zápach a kaloně, je na čase omrknout útroby bunkru.
Už při přibližování se v útrobách bunkru rýsovaly obrysy nějakého plavidla. Říkal jsem si, že to musí být hra světla a stínu, protože kdo by přece parkoval uvnitř? Po přistání se nicméně ukázalo, že tam opravdu stojí loď. No loď; řekněme kus rezivějícího železa zhruba ve tvaru lodi. Zřejmě bývalý remorkér, který tam někdo odtáhl, protože… nemám ponětí.
Bunkr znám už prakticky nazpaměť, takže jsem mu moc času nevěnoval a stáhl se zpátky na loď.
Tohle nebude hra světla a stínu…
Dáváme si pauzu s lehkým obědem. Honza P. nevynechá příležitost k rybaření, my ostatní si užíváme nenáročnou zábavu pozorováním Chorvatů na nedalekém staveništi. Přemístit jednu kládu o osmdesát metrů jim ve třech zabere deset minut. Tohle není práce pro amatéry.
Během pauzy se objevuje sluníčko. O půl třetí se odpoutáváme a opouštíme Bokašin.
Cesta k Iži opět ubíhá za monotónního hučení dieselu. Navazuju spojení s kamarády; Pavel míří taky k bunkru, Petr je kus před námi, Honza ještě o další kus dál a v cíli bude nejspíš první.
Těsně před Ižem se začíná objevovat vítr. Ve tři hodiny vytahujeme plachty, některým členům posádky překazím vypnutím motoru odpolední dřímotu. Nějakou dobu celkem svižně křižujeme mezi Ižem a Ugljanem.
Kousek před námi se objevila Zdráhošova Bavárka. Zhruba ve stejné době začal vítr zase padat. Začal náš dramatický „závod“, kdy jsme křižovali víceméně přesně proti sobě cca tříuzlovou rychlostí. Naše loď byla mírně rychlejší, protože starší model Bavarie 46C má genu, zatímco novější jen menší kosatku – to nám při stoupání pomáhalo. Vždycky když jsme se míjeli, mohli jsme prohodit pár slov bez vysílačky. Nějakou dobu nás to bavilo; když se ale ozval Honza s tím, že je těsně u cíle a ve Vodenjaku je nějak podezřele moc lodí, vykašlali jsme se na tuhle dechberoucí honičku a nakopli motor.
Po cestě sledujeme dovádějící hydroplány. K Vodenjaku připlouváme po půl šesté. V západní části zátoky, kterou obvykle využívám, je skutečně už poněkud těsno. Jedna naše loď by se tam ještě vlezla, čtyři už ne. Za mělčinou, kterou je třeba obeplout i s přilehlým ostrůvkem, se ale nachází ještě jedna sada bójek. Východní část je trochu nepohodlně otevřená, ale to by dneska v noci nemělo vadit. Honzova loď už si hoví na bójce, naše dvě se přidávají. Hladké přistání v 17:50.
| Vodenjak, Iž. Bójkoviště. 168,- Kuna. |
| Dnes upluto 27,5 Nm, z toho 7,6 na plachty. |
Spustili jsme dinghy a já s Honzou M. jsme zajeli na návštěvu na nejmenší loď naší výpravy. Honza a jeho posádka nás pohostili whiskou a z jejich paluby jsme mohli sledovat, kterak na kotviště jako poslední dorazil Pavel a jeho posádka laškuje s bójkou.
V pozadí „MRDÁK“, vlevo v popředí Pavlova vlajková loď
S večerem se se spolehlivostí švýcarských hodinek objevuje člun s výběrčí. Tentokrát s sebou nemá psa, ale je to ona, moje stará známá, a i po tolika měsících si mě pamatuje – vše v pořádku 🙂 Připravujeme si hromadu jehněčího curry a užíváme si pohodový večer.
Večerní vodenjakový zevl
Šéf výpravy mezitím upekl plán na večírek na palubě jedné z lodí, konkrétně Péťovy. Na to, abychom vytvořili nějakou souloď, jsou tu bóje moc daleko od sebe. Provedl jsem rychlý výpočet ohledně pětadvaceti lidí na palubě jedné B46C a plán pustil z hlavy. Z naší posádky se tak večírku zúčastnila jenom Lucie, která si ve vysílačce postěžovala, že je s námi nuda, a objednala si odvoz člunem. Ještě rádi nám ji vrátili!
Kluci se později svěřili, že loď byla trochu ztěžklá a zadní plato celé zmizelo ve vodě, ale celkově to ustála. No, myslím, že další půltunou naší spojené váhy bychom věci spíš nepomohli.
Poslední noc na moři je magická a klidná.