PSW 2016 – Pátek, den sedmý: zpět na Murter, nehoda na závěr

Opět se probouzíme do podmračeného Jadranu. Zdá se, že hezké počasí jsme na tomhle výletě už spotřebovali. Nu nic, vstávat a cvičit, čeká nás poslední den na moři.


Vyplouváme opět jako poslední z naší flotily v 10:10. Míříme na východ směrem ke Źdrelacu. Z mraků nad námi občas něco málo spadne.

Dosud slaboučký JV vítr zesiluje, ve tři čtvrtě na jedenáct vytahujeme plachty. Pokračujeme ke źdrelacké úžině. Té dosahujeme za cca dvacet minut. Vítr opět padá. Ve vysílačce slyšíme naše soudruhy, kterak vyhodnocují plachetní podmínky na jih od nás („prcáme se tady na plácačku“). Startujeme motor a pokračujeme na JV podél Pašmanu.

Na palubě už došla všechna piva i radlery. Lucie se pustila do mixážní výroby střiků ze zbylého vína, nehledíc na barvu či kvalitu.

Když je voda bez bublinek, je to ještě střik, nebo už pančování?

Máme za sebou jednu prudší dešťovou přeháňku. Blížíme se zrovna k ostrovu Levdara, když se vítr znovu rozfoukává. V 11:40 jdou plachty znovu ven, křižujeme s JV azimutem. Vítr zesiluje až k 15 uzlům, takže z té plavby i něco máme. Jediná vada je, že fouká přímo proti našemu zamýšlenému kurzu a naše VMG je neslavná.

Mraky se po poledni pozvolna rozpustily a opět se objevilo Slunce. Ačkoli si zejména Honza P. za kormidlem užíval náklonu a réčkování mezi ostrůvky, museli jsme v rámci plnění plánu přepnout zase na motor a posunout se blíž k cíli. Z nějakého důvodu, na který už si bohužel nevzpomenu, mám ve svých poznámkách zapsáno „sokolnictví!“.

Ve dvě hodiny dosahujeme ostrova Gangaro. Ještě jednou na téhle výpravě vytahujeme plachty. Plujeme na východ směrem k Murteru; dneska chceme vplout dovnitř severní trasou.

Zde se naše výprava rozdělila. Pavel a posádka vlajkové lodi se rozhodli strávit poslední večer na kotvišti na Vrgadě s tím, že do maríny Hramina dorazí v sobotu časně ráno. Petrova a Honzova loď se rozhodly dorazit do cíle už dnes a co nejdříve vyrazit domů. Posádka „MRDÁKU“ se po debatě nakonec shodla na návratu do maríny dnes a cestě domů zítra brzy ráno. Na zbylých třech lodích jsme tedy popřáli Pavlovi do vysílačky hezký večer a pokračovali v kurzu.

Ještě v závěru stoupáme jako páni. Červený střik nám pomáhej.

U severního vjezdu k Murteru potkáváme ještě jednou FELINU. Mraky se rozestupují a objevuje se rozlučkové sluníčko. Za téměř nostalgického rozpoložení plachtíme až skoro k Hramině; těsně před ní naposledy schováváme plachty a opatrně míříme mělkým bazénem k čerpačce za posledním molem doplnit naftu.
Přistání krátce před čtvrtou se mi bohužel hrubě nedaří a výsledkem je první škodná událost v mé kapitánské kariéře.

To nepovedené přistání u benzínky v Hramině byla moje první „skutečná“ nehoda, takže si ji dovolím rozebrat krok za krokem, kdyby pro nic jiného, tak pro vlastní poučení (profesionální elektronická tužka included):

  • u čerpačky šlo přistát ze dvou stran. Vítr vál takřka přesně kolmo na její maličké molo. Zatímco u návětrné strany bylo dost prostoru, kousek za závětrnou stranou už bylo betonové molo maríny. U něj navíc parkovalo několik lodí.
  • naprostá většina vracejících se lodí byla poslána na návětrnou stranu čerpačky, kde nehrozilo nic horšího než opření se o pogumované okraje mola. Když jsme připluli my, zrovna tam tankoval pětimetrový Zodiac, takže nás navedli k závětrnému. Rychle jsem pokynul k převázání všech fendrů na pravobok.

Nehoda v Hramině 1

  • bočního větru jsem si byl vědom. U příďového i záďového pravého vazáku stál člen posádky s připraveným lanem a pokynem co nejrychleji ho podat asistentovi na břehu. Až zastavím, začne nás to okamžitě odfoukávat.
  • když jsme se dostali k molu, pochopil jsem, že je pro naši loď moc krátké. Příďové lano bylo v pohodě, Honza ho hodil asistentovi na břehu, ale se záďovým jsme byli moc daleko. Jiný Chorvat na mole ovšem držel vlastní lano. Pokynul jsem Jirkovi, ať ho vezme a obhodí přes středový pravý vazák.
  • ukázalo se, že Jirka doteď neměl o existenci středových vazáků ponětí. Než se zorientoval, vítr už nás sfoukl a Jirka o lano přišel.
  • situace od kormidla vypadala sice jako komplikace, ale pořád taková, jaká se dá vybrat. Považuje příďové lano za stabilní, zabral jsem zpátečkou s vytočeným kormidlem s tím, že nás pákový efekt přitiskne zpět k molu. Bohužel to byl špatný předpoklad. Asistent u přídě lano jen tak přidržoval a při tomhle manévru o něj samozřejmě taky přišel. Couval jsem od mola přímo do katamaránu, který stál kus za námi.

Nehoda v Hramině 2

  • zastavil jsem loď krátkým záběrem vpřed. Už jsem toho nemohl moc dělat, vítr nás měl ve své moci. Zkusil jsem ještě příďovým šroubem stočit naši příď doleva, abych mohl vycouvat zpátky do volnějšího prostoru, ale neměl jsem na to dost místa. Tou dobou už se na velkém molu objevilo několik asistentů z maríny, kteří vycítili potíže.
  • vítr nás hnal na betonové molo. Zakřičel jsem na posádku, ať přeběhnou s fendry z pravoboku na levobok. Bohužel trvalo příliš dlouho, možná pět sekund, než mě pochopili a začali odvazovat fendry.
  • za svůj poslední drobný úspěch považuju zoufalý manévr s plynem, který nás posunul kousek dopředu a zabránil poškození přídě lodi, která stála u mola bokem.
  • opřeli jsme se levobokem o molo. Na něm už stála dobrá šestice zaměstnanců Hraminy, kteří se vší silou zapřeli do našeho zábradlí. Bezpochyby zabránili horším škodám na obšívce, bohužel přitom vytrhli jeden relingový sloupek z paluby.

Nehoda v Hramině 3

No, a bylo vymalováno. S odřeným bokem a poškozeným zábradlím jsme byli nalepení na molo maríny. Říkám-li, že jsem ztratil kontrolu nad lodí, platí to doslova – na palubu vyskočil jeden z asistentů, převzal kormidlo a s pomocí kolegů, nahrazujících mu springy, vytočil záď „MRDÁKU“ tak, že mohl vycouvat do výchozí pozice. Pak už rutinně přistál na návětrné straně čerpačky, která se mezitím uvolnila (ha ha ha, Vesmíre), a my mohli dotankovat palivo.
Když jsem si celou tu událost později rozebíral, příčina neúspěchu byla zřejmá: nedostatečná komunikace s posádkou. Příliš jsem předpokládal, že vědí, co mají dělat, a chtěl po nich reakce, na které nebyli připraveni. Při předchozích manévrech jsem dostal srozumitelná varování v tomhle směru a nedbal jsem je. Výsledek jsem teď měl jasně viditelný na levoboku.
Jasně, dohromady se stalo kulové. Odřená loď, poškozené zábradlí, nic, co by nešlo dát během pár hodin do kupy. Nikomu z posádky se nic nestalo. A nějaká ta pojistná událost hádám potká dříve či později každého. Ale to vědomí, že se tomu dalo jednoduše zabránit, to mě docela žralo.

Mimochodem, dotankovali jsme 65 litrů. Bavárky nejen že jsou solidně motorované, ale mají i dost přívětivou spotřebu.

V 16:10 hodin utichá motor „MRDÁKU“ naposledy. Naše plavba je u konce.

 

Marina Hramina, Murter. Mooringy, voda, elektřina, WC, sprchy. Domovská základna lodi.
Dnes upluto 28,1 Nm, z toho 13,3 na plachty.

 

Dávám si s posádkou obvyklý přípitek na šťastné přistání, ale dneska to není ono a já se oddávám drobnému záchvatu trudomyslnosti. Taková hloupá nehoda na samém konci plavby!

Šťastně v domovském přístavu – sort of.

Při předávání lodě jsem si kromě významných pohledů upřených na poškrábaný levobok užil ještě jednu zábavnou situaci. Když jsem si stěžoval na nefunkční záďovou sprchu, asistent ji s útrpným úsměvem povytáhl asi o metr navíc – a sprcha začala fungovat. Hadice byla prostě vevnitř stisklá k sobě a my se zbytečně ostýchali za ni pořádně zatáhnout.

Schůzka s manažerem maríny se odehrála asi za půl hodiny. Dlužno říct, že byl velmi příjemný. Měl už verzi toho, co se stalo, od asistentů, a když si vyslechl moji, ochotně se mnou rozebral, co se mohlo udělat lépe. Ani na okamžik jsem se necítil jako kdybych byl v ředitelně poté, co jsem rozbil prakem okno, což jsem opravdu cenil.
Škoda byla vyčíslena na 150,- Euro. Maje vlastní kapitánské pojištění, souhlasil jsem s úhradou na místě s tím, že to pak budu řešit přes svou pojišťovnu.

Cestou z recepce, kde jsem platil za škodu, jsem zastihl Honzu a jeho posádku u ponávratového piva. Narozdíl od Zdráhoše se rozhodli pro cestu domů až zítra ráno. Domluvili jsme se na srazu později na večeři.

Spolu s námi se do maríny vrací i masivní polský teambuilding, se kterým jsme se střetli před týdnem. Sprchujeme se, zevlíme, loučíme se s posádkou Péťovy lodě a zvolna vyrážíme do víru velkoměsta. Někteří z nás ještě na poslední chvíli loví pohledy či suvenýry domů. Pak už se usazujeme na zahrádce během minulé návštěvy zde osvědčeného steakhousu Kezo.

Honzova posádka dorazila asi půl hodiny po nás. Vrchní se nám postupně všem pokoušela vnutit zubatce, na kterého máme z nějaké jiné konoby nedobré vzpomínky. Skoro zklamaně nám pak donesla pražmy, které byly jako vždy výborné.
S odřeným bokem nebo bez, dneska jsem ukončil svou jubilejní desátou plavbu v roli kapitána. Na oslavu jsem na baru vydyndal zřejmě jedinou láhev sektu, kterou skoro omylem našli v ledničce.

Po návratu na loď už na nějaký velký večírek nemáme síly. To se ovšem rozhodně nedá říct o Polácích, kteří do poslední noci v maríně dávají všechno.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *