Podruhé v tomhle týdnů příjemné probuzení pod širým nebem. Kolem mě sluníčko, voda a rybařící Honza P.
Ranní kapitánská porada probíhá přes vysílačky: stojíme každý u vantů, vidíme na sebe a technikou si jenom pomáháme, ať tady nemusíme hulákat na les… těch pár olivovníků.
Dneska chceme skončit v Sali na Dugom Otoku. V Pavlovi se ovšem zřejmě hnulo svědomí, že jsme včera nepluli do Vrulje, takže se tam chce cestou stavit aspoň na kafe. Proč ne, aspoň si můžeme nakoupit tamní výborný olivový olej.
I dnes jsme pomalejší a naše hezké, předražené útočiště opouštíme jako poslední v 10:20.
Slunce to zase roztápí. Fouká nějakých pět uzlů SZ, přesun z Lavsy do Vrulje absolvujeme na motor.
Brzy po vyplutí vyšlo najevo, že nám navzdory doplnění zásob v Šibeniku docházejí radlery. Tenhle týden na lodi byl mimořádné horký.
Zrovna jsme vypluli ze zátoky a nabrali SZ kurz směrem ke Kornatu, ozval se ve vysílačce Petr. Nějaká loď, kterou míjel, nabrala trupem kámen, končící těsně pod hladinou. Nevolali o pomoc a nevypadali, že se potápí, ale zůstali stát a rozhodně nevypadali potěšeně. Nemůžu říct, že by mě to nevybičovalo k mnohem pozornějšímu sledování okolí.
Cestovní rychlostí se posunujeme podél Kornatu. Celá posádka se povinně kochá, ať z toho pětikila lasiček za vstup něco máme.
U Vrulje jsme po cca půlhodině cesty. V zátoce je všechno, jak si to pamatuju, tady čas běží pomalu, pokud vůbec. Spojujeme se vysílačkou – kamarádi nás volali už několikrát, ale za vysokými kopci Kornatu jsme je neslyšeli. Obsluze konoby Ante takhle dopoledne žádné kšefty nekazíme, dvě hodiny stání u mola máme v ceně kávy. Fér.
Honza opět stojí trochu bokem na bójce, druhé dvě lodi stojí u restauračního mola. Posílám „MRDÁK“ vedle nich a naše tři šestačtyřicítky se tak poprvé a naposledy potkávají v řadě vedle sebe. Je 11:05.
MRDÁK, JEBIČ a KURVIČ (myslím), prostě naše tři B46 u mola.
Připojili jsme se ke společnosti, v klidu popíjející chorvatský trojboj(taktéž Chorvatský trojboj) Tradiční námořnická chorvatská snídaně sestávající se z bjele kavy, piva a pelinkovaće. More. Někteří kluci byli nahoře na vrcholu Ante. V naší posádce proběhla krátká debata: Jirka se rozhodl jistit nás ze základního tábora, my ostatní jsme dopili, namázli se extra krémem a vyrazili jsme taky trochu protáhnout šlachy.
Cesta byla stejně horká, strmá a plná kamenů jako vždy. Nahoře jsme si dali další dávku kochání a samo nějaké ty vrcholové fotky. Cestou zpátky jsem se stavil u svého oblíbeného dealera a nakoupil domů zásobu olivového oleje. A myrtový likér na palubu.
Vrch Ante (opět) dobyt!
Jak jsme připluli poslední, tak první odplouváme. Kluci z vedlejších posádek se ještě trochu zasekli u tácu s pelinkovačem, my už chceme vypadnout z Kornat a dát si ještě někde koupací sešnu. Potvrzujeme si ještě finální destinaci a naše loď ve 12:25 vyplouvá.
Je pořádné vedro, ale venku ze zátoky potkáváme západní vítr. Deset minut po vyplutí vytahujeme plachty. Pokračujeme podél Kornatu, směrem k Dugi Otoku.
Zrovna jsem zase nadával na svůj Navionics, když přišel Marek s na první pohled podivným nápadem: ať nastoupím s telefonem do letadla a pak teprve spustím aplikaci. K mému údivu to opravdu zabralo. Režim letadlo zjevně telefonu nebrání v používání GPS a ať už ty pády způsobovalo cokoli, bylo to zřejmě spjato s voláním aktivních funkcí telefonu.
Funkční navigace přišla právě včas, mohl jsem mnohem pohodlněji vést loď mezi místními mělčinami. Marek dostal pochvalu před nastoupenou jednotkou a mohl jako první ochutnat likér z myrty.
Na kanálu 71 jsme mezitím dostali nové kamarády. A zase Italy. Bavili se dlouho, živě a nenuceně, a zřejmě si hodlali tuhle frekvenci nějaký čas nechat. Neměli jsme samozřejmě tušení, o čem mluví, ale postupně jsme dospěli k závěru, že jeden z nich něco vaří a ptá se druhého, jak postupovat 🙂
„Přidej tam víc rajčat, amico!“
Na samém konci Kornatu, za majákem Sestrica, potkáváme Honzovu jednačtyřicítku. u Male Proversy je celkem provoz, v obou směrech, na cestu průlivem raději plachty stahujeme. Kornaty opouštíme ve tři čtvrtě na tři.
Za Malou Proversou jsme pokračovali v plachtění. Proti nám mířila menší plachetnice. Za kormidelním kolem stál chlápek, dobře naladěn a úplně nahý. Během chvilky tak Jirka a jeho župan přišli o svou pozici největšího plachtícího pohodáře.
Pokračujeme dále na SZ podél Dugi Otoku. Pro koupací pauzu volím stejnou zátoku, jako když jsem tudy plul před dvěma lety s JULIETTE: o půl čtvrté vyhazujeme kotvu v zátoce Rašovac.
To vyhození kotvy nebylo úplně na jedničku. Ke kotevnímu vrátku jsem postavil Honzu M. jako nejzkušenějšího člena posádky. Když dostal za úkol vypustit 25 metrů řetězu, nic nenamítal. Teprve pak se svěřil s tím, že vůbec neví, jak vypouštěný řetěz měřit.
Vrátek běžel skoro minutu (z toho to celé vzešlo, připadalo mi to divné, tak jsem se Honzy zeptal, kolik už je venku), takže jsme nějakých deset metrů nabrali zpátky s tím, že dole může být 30-40 metrů. Na tu chvilku na koupání jsem to nechal být, ale rozhodně si příště s člověkem u vrátku ujasním, že ví, co dělá.
Zátoka je prázdná až na jeden pár vzadu, kterému jsme svým připlutím asi lehce pokazili romantiku. Během následujících dvaceti minut se oblékají do neoprenů a opouštějí místo na vodním skútru.
Vyrábíme rychlou polívku na pozdní oběd a s potěšením se chladíme ve vodě. Jirka s Lucií opět vyrážejí ohlédnout břeh, Honza P. šnorchluje okolo lodi.
Během kotvení jsem zjistil novou nepříjemnost na lodi: přestala fungovat 12V zapalovačová zásuvka. Zřejmě odešla pojistka. Ve vybavení lodě byly náhradní pojistky pro lodní akumulátory, ale malé pojistky na jemnou práci, stejné jako se používají v autech, ne.
Pro teď jsme s tím nemohli nic dělat. Pokud se nám nepodaří sehnat novou pojistku v Sali, budeme po zbytek plavby při nabíjení přístrojů odkázáni na pobřežní proud a 230V zásuvky.
Píšu si poznámku, o co příště rozšířit svou kapitánskou výbavu.
Ve tři čtvrtě na pět startujeme motor a zvedáme kotvy. Vařící Italy jsme nechali před Malou Proversou, takže se mi daří spojit se se Zdráhošem, který už je i s Honzou na místě. Hlásí téměř zaplněné severní molo, pokouší se pro nás držet poslední místa, ale neví, jak dlouho je ubrání.
Připojuje se Pavel, hlásí polohu na východ od nás, taky si dali koupací zastávku. Ukládáme Péťovi, ať nás brání do posledního muže, a kopeme do vrtule.
Bavárkám se nedá upřít poctivá motorizace. Když jsem na to pořádně šlápl, vytáhl jsem z lodi 8,5 uzlu. V Sali jsme byli za necelých dvacet minut, cestou jsme předjeli jednu nebo dvě pomalejší lodě. Promiňte, kolegové, rádi bychom byli pohromadě u jednoho mola.
Na městském molu stojí Petr s asistentem přístavu. Navádí nás na samý konec severního mola, vedle Petrovy lodě. Přistáváme na rozdíl od mé poslední návštěvy zde bez komplikací a na první dobrou. Je 17:15.
| Sali, městské molo. Mooringy, voda, elektřina, WC, sprchy. 490,- Kuna. |
| Dnes upluto 20,1 Nm, z toho 9,8 na plachty. |
Dal jsem Petrovi Pašáka za to, jak nám ubránil místo. Asistent chtěl Pavla hodit ještě vedle „MRDÁKU“, ale mezi naší lodí a betonem už zbývaly jen cca tři metry, tam by se B46 nevešla ani náhodou. Nakonec měl náš admirál štěstí a ještě jedno místo u severního mola se pro něj našlo.
Vedle nás se nakonec ještě loď vmáčkla – kapitán Elanky 36 měl dobré nervy a do mezery, kdy měl na každé straně jen pár čísel rezrvu, vjel na jedničku. Zájem o Sali byl takhle při červnu velký. Možná i proto jsem musel opět za kotvení vytahovat z pokladny pětistovku. Letošní chorvatská drahota mi už opravdu začínala lézt na nervy.
Sali, severní molo. Naše čtyři lodě se dají snadno poznat podle znaku Mariny Hramina na přídi.
Vyslali jsme posli do všech koutů Sali podívat se po jakémkoli obchodě nebo servisu, kde by mohli mít autopojistky. Zkusil jsem i naše soudružské posádky, ale je až skandální, jak málo lidí si na takovouhle dovolenou vozí vlastní náhradní součástky.
Honzu Kabelku jsem našel dost rozladěného. Ukázalo se, že měl při přistávání malou příhodu. Zatímco lidi z jeho posádky zápasili na přídi s mooringovým lanem, křičel na něj asistent ze břehu, ať si posune příď bowthrusterem. Honza ve stresu, který všichni dobře známe (snažíte se srovnat loď a bezpečně přistát, zatímco na vás ze břehu řve Chorvat jak na malého fakana), poslechnul a zapojil příďový šroub, který okamžitě nasál mooringové lano. Podařilo se je uvolnit, ale přišel o několik lopatek. Poučení pro nás skippery: nechat druhého člověka z mooringové čety, ať drží lano dál od boku lodi. A nenechat se snadno zviklat pokyny asistenta, když má jeden pocit, že by situaci řešil jinak.
Zatímco na lodi kousek od nás pouští skupinka vylitých Němců hlasitý a nepříjemný bavorský popík (vypli to ve chvíli, kdy už jsme si po dohodě s Petrovou posádkou brali do ruky kuchyňské náčiní s tím, že jim to půjdeme vysvětlit), přemýšlíme, kam na večeři. Jsem v Sali už po několikáté, ale nemám tady oblíbený podnik, kam bych šel najisto. Tentokrát mám s sebou kamarády používající tyhle Tripadvisory a podobně, a z těch vypadává jako nadějný kandidát konoba Marin. Vyrážíme tam – sami, ostatní posádky dnes vaří na lodích.
A byla to věru dobrá volba. Konoba je zastrčená v boční uličce a ze zahrádky není vidět na přístav, ale to nevadí. Ryby, mořské plody, pršut, víno, to všechno tady bylo výborné. Takže od toho večera už oblíbený podnik v Sali mám.
Večerní pozdrav našim kamarádům, kteří si chvíli předtím postěžovali, že ještě tvrdnou v práci 🙂
Po návratu nacházíme kamarády u piva v baru Maritimo, který stojí hned naproti molu a který bohužel docela nahlas vyhrává, takže tam pomalu není slyšet vlastního slova. Stahujeme se na loď, původně s úmyslem jít spát, ale pak se v kokpitu objevuje láhev portského a kytara, takže spánek ještě chvíli odkládáme.
Noc bez zvláštních událostí.