Velké doplavné v Hlinsku a v Praze už tradičně odbily konec letošní sezóny a s prvním sněhem přichází čas na stejně tradiční bilancování.
Opět jsem na moře vyplul čtyřikrát na čtyřech různých lodích. Opustil jsem ale model, kdy každá plavba znamená jeden týden charteru, takže jsem celkově strávil na palubě zhruba o týden déle než loni a předloni. Každá plavba pro mě současně znamenala něco nového:
- Začalo to kurzem ovládání katamaránu v Chorvatsku. Plavba nejkratší (4 dny) a na míle zanedbatelná, ale naplněná intenzivním výcvikem zacházení s dvoutrupou lodí. Za možnost si katamarán řádně osahat pod dohledem zkušeného skippera jsem dost rád a bude-li po něm na nějaké budoucí plavbě poptávka, už se nebudu bát si ho půjčit.
- Následoval jarní Hook Sailing, který byl letos sice umístěn do už dobře známého jižního Jadranu, ale byl protažený na dva týdny. Delší plavba značně zvedla náš akční rádius, odpadl, nebo se přinejmenším zmírnil obvyklý pocit, že sotva člověk vyplul, už je tu pomalu konec. Kdyby mi to dovolená a peníze umožňovaly, už bych se na klasické týdenní plavby nejspíš do budoucna vykašlal.
- Můj plán pro letošek (nezaplňovat si dopředu kalendář charterem a čekat na vhodnou příležitost pro zajímavou plavbu) stál u vrcholu sezóny, kdy jsem se jako člen posádky zúčastnil přeplavby z norského Bergenu do Greifswaldu v Německu. Byl to celý balík skvělých poprvé: moje první přeplavba, první cesta majitelskou lodí, první několikadenní nonstop den-noc-den, první návštěva Norska a pevninského Dánska…
- A třešnička na závěr: povedlo se mi prolomit prokletí a vyrazit plachtit do Řecka. Zatím jen tak na rozkoukání kolem Athén a v Sarónském zálivu, ale řecká vlajka je dobyta (v našem případě doslova).
Tato čtyři skvělá námořní dobrodružství obohatila můj námořní záznam o 1 242 námořních mil a neskutečně prohloubila moje zkušenosti. Poznal jsem dva ostřílené kapitány, od kterých jsem se mohl mnoho naučit. A to nejdůležitější nakonec: i letos jsme se ze všech plaveb vrátili v pořádku, nedošlo k žádným katastrofám, letos dokonce ani k žádné škodné události.
Bohužel, ne všechno, co se letos stalo, bylo veselé. Na jaře nás všechny zasáhla smrt kamaráda. Bolestná připomínka toho, že jen velmi málo jachtařů zemře na moři.
Dobrá zpráva tváří v tvář neštěstí ovšem je, že nakonec letos proběhlo jak PSW, tak podzimní doplavná v Hlinsku. Minimálně zatím tedy Pavlův odkaz žije dál.
Nová práce a částečně i určitá nechuť po jarních událostech způsobily, že reportážní dluh na webu hrozivě narostl. Jestli to takhle nemá jít do nekonečna, budu zřejmě muset s novou sezónou udělat tlustou čáru a začít s aktuálními reporty; ty, na které se do té doby nedostane, budou muset počkat na… někdy.
A obligátní otázka, jaké jsou plány na rok 2018?
Zatím je mám načrtnuté jen v hodně hrubých rysech. Asi bych se chtěl nadále spíše vyhýbat Chorvatsku, jehož přelodněnost a předraženost roste sezónu od sezóny. Maximálně jednu plavbu s mou drahou CAPOEIROU a jinak šetřit zdroje jinam. Je tolik míst, kam by se člověk chtěl podívat. A tolik, kam by se chtěl vrátit a prozkoumat je důkladněji. Bude znovu Řecko, Balt? Bude premiéra v Itálii či na Baleárech? Dozraje čas na Skotsko? Tohle všechno jsou zatím zakryté karty.
Plnění cestovatelských snů.
Díky všem, se kterými jsem se letos sešel na palubě! Díky Neptunovi za milost! Ahoj v příští sezóně!