Skotský zevl – Část druhá: Crinan Canal

Asi po dvou hodinách plavby na sever z Tarbertu, povětšinou vyplněných okukováním zámků a zřícenin na břehu, se před námi objevuje mírně jetý vlnolam přístavu v Ardrishaigu. Za ním nás čeká ne úplně hluboký přístavní bazén a vrata, skrze která teď hodláme moře na chvíli opustit.


Crinan Canal je jedno z pěti vodních děl spravovaných skotskou státní společností Scottish Canals. Jedná se o necelých 8 námořních mil (14 km) dlouhou cestu mezi městečky ArdrishaigCrinan, která umožňuje lodím do určité velikosti (maximální délka 26,8 m, šířka 6,1 m, výška 28,9 m, ponor 2,9 m – k obvyklému ponoru na moři je třeba připočíst 5 % kvůli odlišné hustotě sladké vody) přepravu mezi zálivem Firth of Clyde a západním pobřežím u Vnitřních Hebrid, takže nemusejí obeplouvat dlouhý a na JZ konci často mořem bičovaný poloostrov Kintyre. Kanál má celkem 15 zdymadel, přičemž v nejvyšším úseku se lodě pohybují necelých dvacet metrů nad úrovní mořské hladiny.

Plánek celé téhle vodní zkratky

Jedna perlička: ačkoli je kanál v provozu od roku 1801, v současné době jím propluje více než dva tisíce lodí ročně a cesta není úplně levná (platí se za délku lodě, jednosměrná cesta s CALICO MOON nás vyšla na 185 liber), dodnes se nezaplatil! Několik přírodních pohrom v kombinaci s běžnou údržbou způsobují vrásky už deseti generacím účetních.

Koncová plavební komora je zrovna směrem do moře otevřená a je v ní jedna malá plachetnice. Vplouváme za ní, nejdříve se ostýchavě držíme dál, ale chlápci z obsluhy na nás volají, ať se nebojíme přitulit. Za námi se do komory dostává ještě AURORA. AVOCET musí zatím počkat venku. Vrata za našimi záděmi se zavírají a hladina v komoře začíná pomalu stoupat.

Vstupní komora. Za námi AURORA, za vraty čekající AVOCATE a vjezdový maják.

A CALICO MOON se začíná zvedat z úrovně mořské hladiny

Na lodi v komoře je třeba neustále kontrolovat, jestli někde nevyskakují fendry, které brání bližšímu seznámení s jinou lodí nebo stěnou komory. Při cestě nahoru je třeba přitahovat vyvazovací lana, při cestě dolů naopak povolovat, v souladu s pohybem hladiny. Byl jsem docela rád, že jsem si tohle mohl už dříve vyzkoušet v Praze na Vltavě, takže to pro mě nebylo úplně nové.

Po vyzvednutí nahoru můžeme z lodi vystoupit na břeh komory. Honza jde do kanceláře zaplatit za transfer, my zkoumáme, co nás čeká dál.

Teď už se nad svými kolegy na moři můžeme cítit povýšeně

Tohle jsem si totiž na Vltavě rozhodně vyzkoušet nemohl: zatímco vrata obou koncových plavebních komor jsou poháněna strojem a ovládána personálem kanálu, ostatní komory už jsou na ruční pohon a jejich obsluha je plně na posádkách proplouvajících lodí. Je tedy třeba se rozdělit – část posádky zůstává na palubě, řídí loď a brání jejímu otlučení, druhá směna pobíhá po břehu, obsluhuje vrata a chytá z lodi házená vyvazovací lana. V první části plavby jsem šel do téhle pobřežní čety.

Jdeme tedy po břehu k další komoře. V téhle části kanálu je jich několik blízko sebe. Malá plachetnice z vjezdu už na nás čeká. Napouštění a vypouštění komor chvíli trvá a je doporučeno jezdit spíš po dvou, po třech, pro plynulejší provoz (a taky kvůli šetření vodou; v neustále mokrém Skotsku se to nezdá, ale i tady je sladké vody v posledních letech méně, než by bylo záhodno). Posádku CELERITY tvoří čtveřice Skotů odhadem kolem šedesátky, která se velmi ochotně přidává k naší podstatně větší a o něco mladší pracovní síle 🙂 My za to od nich dostáváme teoretický úvod do ovládání vrat i vodních výpustí, takže se nemusíme učit systémem pokus-omyl. Fér.
V téhle formaci pak spolu proplujeme celým kanálem, zatímco AURORA a AVOCATE tvoří druhou dvojici v našem závěsu.

Naši noví skotští přátelé vplouvají do komory…

…s naší Bavárkou v závěsu

Postup je tedy následující. Lodě vplují do komory, četa nahoře na břehu chytí hozená vyvazovací lana, provleče kolem pacholat/kruhů a hodí zpátky. Jako při běžném přistávání bokem, s tím, že břeh je v tomhle případě o něco výše. Pak je třeba zavřít vrata za loděmi. Každé křídlo se ovládá z jednoho břehu, je kolem toho trochu běhání. Když jsou vrata zavřená, přichází ke slovu hledání železné kliky, která se může pro danou komoru nacházet na cca čtyřech možných místech a zpravidla se najde na pátý pokus. S klikou v ruce přecházíme k otevření vodních výpustí. Tady je třeba určité opatrnosti. Výpusti jsou vlastně malá vrátka ve vratech do komory. Čím více se otevřou a čím větší je rozdíl hladin, tím prudší proud vody se do komory nahrne. Když se to přežene, lodě v komoře se ocitnou v pračce a můžou se domlátit o stěny nebo o sebe. Tohle byl zrovna jeden z okamžiků, kdy jsme za Skoty a jejich dozor nad naším počínáním byli dost rádi. Když se pak hladina v komoře vyrovná s kanálem před ní, zavřeme výpusti, plivneme si do dlaní a otevřeme vrata před loděmi (tohle je asi nejtěžší část, pereme se s tou vyšší hladinou vody). Pak už jen pomůžeme lodím se odvázat a tadá, hurá k další komoře.

Takhle to celé vypadá. Dlouhé „násady“ vrat vytváří páku a aspoň trochu ulehčují práci. Bílé bubny nad vraty ovládají vodní výpusti.

Zrovna jsme končili s třetím zdymadlem, když nás dohnal jeden z pracovníků na kanálu, kteří permanentně krouží kolem na kolech a dohlíží. Zapomněli jsme na jednu drobnost: pokud nečeká za komorou loď plující v opačném směru nebo pokud nedostaneme v tomhle smyslu pokyn od personálu, čeká se od nás, že komora po nás zůstane ve stejném stavu jako před naším proplutím. Takže zpět na startovní čáru a ještě si trochu zaposilovat: zavřít vysoká vrata, otevřít výpusti, po poklesu hladiny v komoře otevřít nízká vrata. Uff!

Některé úseky mezi komorami jsou delší, to se i pobřežní četa ráda zase nalodí a kousek se sveze. A musím říct, že plout s námořní plachetnicí po takovéhle říčce, méně než jednu lodní šířku od břehu, ze kterého na nás mávají pěší i cyklisté, je hodně nezvyklý pocit. Za celou posádku ho shrnuje Luboš: „To je poprvý, co jsem s Bavárkou na Nežárce!“

A tak si to šineme kanálem

Cestou nás čeká i několik mostů. Ty ovšem ovládá personál kanálu. Dopravu to příliš nenarušuje, velký provoz tu není.
A před mostem, který kříží kanál u vesničky Cairnbaan, naše dnešní cesta končí. „V protisměru sem plují lodě, než projedou komorami za mostem, bude pět odpoledne a to se kanál pro dnešní den zavře,“ informují nás skotští staříci. Následujeme tedy jejich příkladu a vyvazujeme se u jednoho z čekacích mol před mostem. Není to špatné místo k přenocování – hned u mostu je hotel s restaurací a malá budka s emblémem Scottish Canals má podle popisu sloužit jako WC a sprcha (ano, jednotné číslo, u obojího). Počasí se nám vybralo, po moři tady není ani památky a najednou se cítíme, jako bychom se chystali strávit příjemný večer někde na Šumavě.

Tak pro dnešek máme s běháním kolem vrat padla

A bylo to prima. Hotelová restaurace byla sice celá rezervovaná a volná byla jenom zahrádka, ale počasí nám přálo. Dokonce se mi povedlo vyčíhnout si chvilku s neobsazenou budkou a dát si horkou sprchu. Večer bohužel přinesl i komplikace. Na AUROŘE se stal úraz, když človíček z posádky při seskakování na molo během přistávání neudržel balanc a spadl mezi molo a loď. Kromě pošramoceného kotníku a žeber to odnesla hlavně jeho ruka. Honza sehnal taxíka a odjel s ním do nejbližší nemocnice v Lochgilpheadu.
A pak se zjevily a zčistajasna byly všude kolem nás. Místní mušky zvané midges. Jsou maličké, ale je jich mnogo. Jako že opravdu. Lezou za oblečení, do jídla, do pití, koušou, člověk jich musel i pár vdechnout. Chvíli jsme se to snažili vydržet a dokonce se i více přitulili k jinak sociálně vyloučeným kuřákům, ale nakonec nás ty malé svině donutily k ústupu. Zabetonovali jsme se v lodích, které jsme utěsnili, jako kdybychom byli uprostřed bouře a měla nás ze všech stran zalévat voda. Midges zmizely až se západem slunce.

Na závěr dne se ještě stavujeme na AUROŘE, kam se mezitím vrátil i náš pacient. Dostal nějakou plus mínus sádru, pytel painkillerů a důrazné doporučení, ať se mu na tu ruku do dvou týdnů podívá někdo, kdo tomu opravdu rozumí. Po líčení zážitků si dávám předsevzetí nedostat se pokud možno do britského špitálu.


Ráno nevěříme vlastním očím. Nebe je azurové, krajina zalitá sluncem. Snídáme v kokpitu, většinou jen v tričkách. Skotsko je plné překvapení.

Po snídani pokračujeme v plavbě, čeká nás ještě deset plavebních komor. Opět se družíme s místní CELERITY, s dvojicí našich sesterských lodí v závěsu. Já po včerejším běhání kolem vrat dneska začínám „šichtu“ na lodi, u fendrů a vyvazovacích lan.

Pokračujeme ve stoupání. Za námi naše nocležiště a zbytek výpravy.

Plavba kanálem byla v tomto počasí skutečná potěcha pro oko. Říkal jsem si, jak odlišné mohly být moje dojmy z kanálu, kdybych byl celou dobu zabalený do žluťáků, přes zapršené brýle neviděl a prsty měl rozmoklé a zmrzlé od mokrých lan i dřeva vrat.

U Dunardry máme nejvyšší část kanálu za sebou a začínáme pro změnu klesat. Postup je analogický. Když se člověk u vyvazovacího lana zakecal při stoupání, loď se mohla odpoutat od kraje komory a příliš intimně se seznámit se svou kolegyní; při klesání zase může loď tzv. oběsit, kdy na vyvazovacím laně bude viset.

A tady už se s každou další komorou dostáváme blíže k mořské hladině

Po pěti zdymadlech u Dunardry jsme pěkně vyfluslí, ale máme před sebou dlouhý úsek bez komor. Pohodlně se rozvalujeme v kokpitu a užíváme si dokonce na lodi připravený slavnostní oběd, který mezitím spáchala skupinka pod Davidovým vedením.

Hodobóžová žebra s gratinkami cestou do Crinanu

U vesnice Bellanoch se jindy úzký kanál trochu rozšiřuje, vešla se sem dokonce malá marína.

Sotva stačíme doobědvat, jsme před Crinanem a já můžu znovu pozorovat místa, kudy jsme se před měsícem procházeli s posádkou JON BOYE. Předposlední zdymadlo už je zase ovládané motorem, takže fitness část máme definitivně za sebou. Je tu silnější provoz, musíme se srovnat s loděmi, co vstupují do kanálu z opačné strany. A pak už hurá k posledním vratům, za kterými nás čeká už zase slaná voda. Naše pobíhání kolem lodi se zájmem sledují na trávě vyvalení zevlouni.

Crinan. Před námi poslední vrata, která nás oddělují od moře, v pozadí hotel, kde jsem před měsícem večeřel mořské potvory.

Loučíme se s posádkou CELERITY, která pokračuje na sever k Obanu. Crinanská vrata se před námi otevírají a CALICO MOON vyplouvá zpátky na moře. Traverz kanálem máme za sebou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *