Psala se sobota 25. května 2019, když se chvíli před půlnocí na edinburském letišti konečně poskládala z různých letadel celá naše výprava. Řidiči vyrazili do autopůjčovny, kde už na ně netrpělivě a za příplatek čekal personál s objednanými auty. Šlo o Citroeny Berlingo a byly celkem tři. Dostat do nich dvaadvacet lidí s obvyklými velkými taškami, jaké si berete na loď, nebylo úplně triviální, a cestu samotnou si pamatuju jako něco velice stísněného, občas proloženého lokem z kolující láhve. Do maríny v Largs jsme dorazili kolem třetí ráno.
Tady se nabízí zřejmá otázka, proč Edinburgh a cesta přes celé Skotsko? Nejbližší letiště, kam lze doletět z Prahy, je přece Glasgow. To je pravda, ale ceny v pozdním kapitalismu jsou někdy srandovní záležitost. V tomhle případě vycházely cesta do Edi a výpůjčka tří aut s tím, že budou týden stát neužitečně v maríně, levněji než jakákoli jiná doprava z Edi do Largs nebo než letenka do Glasgow a doprava odtamtud. V takových případech záleží na tom, cení-li si posádka více času a pohodlí, nebo finanční úspory. Ani jednu volbu nezatracuju.
V noční maríně nacházíme naše lodě. Zájem o Honzu coby kapitána je velký, na čtyřkajutovou CALICO MOON se nás naloďuje deset, na obou zbývajících lodích bude tedy rozhodně vzdušněji. Fasuju kajutu s Jardou, který nejen mně loni zřejmě zachránil duševní zdraví, když sehnal ve městě Hanko mast na štípance od těch zasraných finských komárů, omluvte mou franštinu.
Po té jízdě sem jsme ještě plní adrenalinu, takže nejdeme hned spát. Koluje rum a sušenky. Ti, co se znají, si vyprávějí novinky, ti, co se neznají, se představují. Do spacáků se začínáme vytrácet kolem čtvrt na pět.
Mrknutí oka a je tu ráno. Po obloze se povalují obvyklé šedé mraky, ale oproti mé poslední návštěvě zde neprší. V místním podniku si dáváme místní snídani.
Zpět na místě činu
Objevuje se majitel charterovky a pouští se do předávky. Honza mě na ni bere s sebou, zřejmě proto, že mám čerstvě v hlavě, čemu se tu jak anglicky říká 🙂 Náš Skot (jméno jsem bohužel neudržel) není úplně usměvavý člověk a budí ve mně silný dojem, že vlastně nesouhlasí s tím, že nám ty lodě půjčuje. Dává nám nicméně užitečnou radu: Honza měl v plánu první den cesty zakončit v městečku Tarbert. „Tam se nevlezete, tenhle víkend se jezdí v Loch Fyne regaty a přístav bude plný. Zajeďte sem,“ konstatuje suše a ukazuje na mapě o kus východněji k vesničce Kames, „tam je plno bójek a bude tam místo.“
Provianťáci skáčou do našich Citroenů a vyrážejí na nákup. My zatím zevlíme po maríně. Danny i Aleš jsou teď mimo, ale potkávám dalšího Čecha v barvách Go West, Ivana, a chvíli si povídáme.
Čekáme na vyplutí
Po návratu lovců a sběračů strkáme megatunu proviantu do lodi (CALICO MOON je naštěstí ještě Bavárka podle starého mustru, do těch nových charterových zázraků bychom zásoby pro deset na týden nenacpali ani smykem) a pak už je konečně čas vyplout.
Při vyplutí stojím za kormidlem. Před měsícem jsem na palubě JON BOYE vyplutí z Largs jen sledoval, teď si ho můžu sám zkusit a docela si to užívám. Venku tentokrát neobracíme na jih mezi pevninu a ostrov Great Cumbrae, ale točíme na severozápad k ostrovu Bute (ten tvoří polovinu názvu správní oblasti Argyll and Bute, ve které se většina naší plavby odehrává). Fouká celkem svěží SZ vítr, takže jdeme hned z kraje do stoupačky. S jistotou suveréna se vyhýbám trajektu Largs – Cumbrae a ještě asi hodinu si vychutnávám vedení téhle dobře udržované Bavárky, pak posílám kormidlo dál.
Na skotské poměry je dost příjemně, ale tak jasně, Středomoří to není
Před ústím průlivu Kyles of Bute sílí vítr v trysce tak, že po několika obratech, během kterých jsme se reálně skoro neposunuli k cíli, plachty raději stahujeme a dovnitř vplouváme na motor. Zklidněné situace využívám k tomu, abych na mobilu nastartoval závěr přímého přenosu z hokejového mistráku, kde naši hrajou s Ruskem o bronz. Po posledním nevydařeném nájezdu to zase típám a jdeme se raději kochat okolní krajinou.
Nevím přesně proč, možná je to ta zelená, která svítí i přes vlhký opar, ale skotské kopce jsou prostě pastva pro oči
Vítr ustává, když dosahujeme severního konce ostrova Bute. Proplétáme se mezi místními ostrůvky a pokračujeme na jihozápad.
Vesnička Kames se před námi objevuje celkem záhy. Na bójkovišti před ní stojí slušná várka lodí, ale náš Skot měl pravdu, volno ještě je. Vybíráme si bójku a přistáváme. Po chvíli nás následují i AUROA a AVOCATE.
Přistání AURORY…
…a AVOCATE
Připravujeme si večeři. Znám už tuhle partu z loňska, takže mě menu (chleba, salám, čaj, whisky) nepřekvapuje. S houstnoucí tmou se ještě chvíli poflakujeme na palubě, ti zimomřivější dole v salónku, ale celkem brzo odpadáme dospat tu dnešní ošizenou noc.
Je libo moučník?
Když se ráno probouzíme, je bójkoviště téměř prázdné. Inu, čest ranním britským ptáčatům. Nad námi jsou mraky, ale jaksi děravé, místy je dokonce vidět modrá obloha!
Mírně melancholické ranní bójkoviště u Kames
Snídáme a odvazujeme se od bójky. Nejdřív motorujeme; o kus dále na jih, kde se stýkají vody Kyles of Bute, Firth of Clyde a Loch Fyne, je to i na pomalý posun s plachtami.
Blížíme se k velké skrumáži plachetnic. Lodě různých velikostí kolem sebe krouží, vypadá to, že dříve zmíněná regata je pohromadě a čeká s odstartováním na lepší vítr. Některé posádky trénují vytahování a zatahování spinakrů, jiné zevlují u čaje.
Regatám neholduju, ale bylo zajímavé ten mumraj sledovat
Shromaždiště lodí obeplouváme uctivým obloukem a bereme kurz k městečku Tarbert; sice jsme tam nepřenocovali, ale chceme tam aspoň nakouknout.
A nelitujeme ani krátké návštěvy v přístavu. Tarbert vypadá jako reklama na Skotsko. Kamenné domky, na kopci zřícenina, příjezdová cesta do přístavu mezi rákosím a mělčinami.
Příjezd do Tarbertu, zřícenina v pozadí
Když se dostatečně pokocháme, vymotáme se mezi dovnitř a ven neustále vyplouvajícími závodníky a pokračujeme na sever směrem k Ardrishaigu. Čeká nás cesta Crinanským kanálem.