Finský záliv – Část druhá: Finské pobřeží

Je nádherný, slunečný den a IDDA se proplétá mezi navigačními znaky na výjezdu z Helsinek. Míjíme trajektový terminál, snažíme se žádné z těch velkých krav nepřiplést do cesty. Pak nabíráme jihozápadní kurz.


Porkala

Jak jsme byli na palubě všichni aktivní jachtaři, měli jsme i všichni, nebo aspoň většina z nás, zapnutou osobní navigaci. Kdokoli byl zrovna za kormidlem, měl kolem sebe vždycky dva až tři lidi s okamžitou zpětnou vazbou na jeho trasu. Takhle popsáno to zní velice otravně, ale v reálu to tak nebylo a umožňovalo nám to rekreační pojetí plavby i v navigačně náročnějších podmínkách, kdy si případné nesrovnalosti vždycky někdo všiml. Minimálně se nám během celé plavby nestala žádná nehoda, což naše sesterská loď prohlásit nemůže. O tom ale až za chvíli.

Mírný vítr, ve kterém jsme vyplouvali, se během odpoledne vytrácí a druhou polovinu dnešní trasy naftujeme. Za pozorování nádherné finské přírody a neustálého tlachání se zvolna suneme do zátoky s naším dnešním cílem, marínou Porkala. Je to velice krásné místo. Nemám nic proti středomořským marínám, ale ty severské jsou prostě jako malované.
HEIDI už je na místě, přistáváme vedle ní.

Připlouváme do maríny Porkala

V Porkale jsou mola a mooringové bójky, stejný systém, na jaký jsem narazil minulý rok v Kodani. Při jejich míjení je třeba zachytit je vyvazovacím lanem. Seveřani na to mají jednak trénink, jednak speciální háčky. My neměli ani jedno a s bójkou jsme hrozně bojovali. Přesně podle zákona schválnosti začal při přistávání foukat vítr a snášel nás, zatímco jsme se pokoušeli z nulové rychlosti znovu rozjet a dostat zádí k molu. Nakonec jsme bójku museli pustit. Nepovedl se nám ani druhý pokus. Pak nám došla trpělivost, využili jsme toho, že vítr vál od mola, a přirazili jsme zádí k molu a bokem k HEIDI. Jirka, který cítil výčitky za své kormidlování během manévru, se svlékl, vlezl do té zatraceně studené vody a s vyvazovacím lanem k bójce doplaval. Naštěstí při tom nedostal infarkt a my skončili řádně uvázaní u mola.

No Jadran to není, co si budem

Marína má ještě před sezónou a budova recepce zeje prázdnotou. To nás sice připravuje o sociální zařízení, ale zase po nás nikdo nechce žádný poplatek. Prázdno je i kolem několika zde vyvázaných lodí; nebýt skupinky Finů, pořádajících na své bárce barbecue párty, byli bychom zde úplně sami.
My tak dobře jako Finové připravení nejsme, vaření s výjimkou pytlíkových polívek se na palubě IDDY tiše zavrhlo ještě před vyplutím, takže večeříme studenou mísu.

Marína duchů

Večeře jako od maminky

Zde bych rád věnoval jeden krátký povzdech finskému pečivu. Je sladké. I když vypadá nevinně jako normální chleba, toustový chleba, dokonce i jako tmavý moskevský, pokaždé to chutná jako buchta. Když si na takovouhle buchtu dáte hořčici, salám a sýr, nebudete s výsledkem ani trochu spokojeni.

Večer na palubách obou lodí a přilehlého mola je živý. Dlouho do noci si vyprávíme o iluminátech a o svých oblíbených finských kapelách. Jediné, co nás otravuje, jsou komáři.

Stojí Ilumináti i za vznikem finského metalu?

Přes den bylo vedro, ale večer se hodí i trocha teplého čaje


Tammisaari

Ráno nás vítá sluneční září a nemilou větrnou předpovědí. Dneska si mnoho nezaplachtíme. Honza si o možnostech v okolí popovídal s pozvolna se probouzejícími Finy a teď se v salónku skláníme nad mapou. Jako dnešní cíl volíme cca 40 mil vzdálené městečko Tammisaari, které by mělo disponovat otevřenou marínou, restauracemi i hypermarketem. V klidu snídáme (tentokrát si k buchtě dáváme paštiku) a vyrážíme, dnes dokonce před HEIDI.

Ranní porada nad mapou

Chatky jako stvořené pro nějaké to severské drama 🙂

Jestli byla včera navigace napříč polem navigačních znaků složitá, dneska to mělo být ještě zajímavější. Nechtěli-li jsme si prodloužit cestu o hezkých pár mil, museli jsme se vydat mezi ostrůvky blíž pevnině. Zde se nacházejí úzké trasy s garantovanou hloubkou, podobně jako třeba u Rujány, a na zdánlivě volné vodní hladině tvoří řídkou síť jakýchsi vodních silnic. Pro lodě s ponorem větším než pár čísel je nezbytné se na nich držet, jinak je může rychle potkat nepříjemné setkání s překážkou na dně. Obvyklé kardinální a laterální znaky jsou tu na mnoha místech doplněny znaky náměrovými – ty jsou umístěny v různých výškách a loď by je měla z čelní strany vidět ve svislici. Není-li tomu tak, pluje blbě a měla by rychle upravit kurz.
Tyhle „vodní silnice“ se díky odlišnému barevnému zpracování jednodušeji četly z papírové mapy než z Navionicsu. Věnovali jsme jí dnes mnohem více pozornosti než obvykle. Kormidelník měl stejně jako včera kolem sebe tým „asistentů“ a vždycky někdo seskočil dolů do salónku upřesnit naši pozici na papíru.

Srdečné pozdravy z Finska!

Náměrové znaky pro jeden z x ostrůvků

Dnešní cesta není zrovna plachtící svátek, ale jinak je to pastva pro oči. Okolní krajina je neuvěřitelně krásná, místy posetá chatkami, domky a sruby. Takové finské Posázaví. Potkáváme se vesměs s místními na motorových člunech, občas se křížíme s přívozem. Plachetnici aby tu člověk pohledal.
Pomalá plavba za bafání dieselu je zároveň kolébající, takže se většina z nás během dne na chvíli natáhne dole v kajutě.

V pozdním odpoledni dosahujeme Tammisaari. Přistání v místní maríně (mooringové bóje u vnějších mol, kůly u vnitřních) je tentokrát bezproblémové. Kapitán se vydává do recepce a my zatím sledujeme cvrkot. Tady z mola to vypadá na příjemné městečko.
Naše sesterská loď zatím nikde. Honza se vrací s páskem zaplaceného stání a kódem na WC/sprchy, většina z nás pak vyráží na prohlídku města.

Připlouváme k Tammisaari

Místní marína

Vzali jsme do podle mapy podél pláže, kde se finská mládež s poněkud nedůvěřivými výrazy svlékala do plavek, do historické čtvrti. Ta za návštěvu spíš nestojí; nijak malebné, zanedbané domy, nikde ani živáčka. Novější zástavba byla zase natolik urbanisticky citlivá, že si člověk připadal jako v typickém českém maloměstě s betonovou Jednotou na náměstí. Po asi hodině nás to docela přestalo bavit a když jsme navíc nepotkali jedinou otevřenou restauraci, vzali jsme to raději zpátky do přístavu, který vypadal jako jediná živá část městečka.

Radnice a živý večerní downtown

Při téhle příležitosti jsem ovšem zjistil, že ve Finsku žije nezanedbatelná skupina lidí, kteří se sice považují za Finy, ale mluví švédsky. Proto jsou minimálně některé části Finska dvojjazyčné. Netýkalo se to jenom nápisů typu „Nevyhazujte odpad“, ale i názvů ulic nebo celých měst. Tammisaari má, kupříkladu, ještě švédský název Ekenäs.
Mimochodem, tahle dvojjazyčnost nám několikrát pomohla. Švédsky sice nikdo z nás neuměl, ale pořád je to germánský jazyk a význam mnohých slov na cedulích si šlo domyslet. Což u finštiny, která přes všechnu svou krásu připomíná nejvíc nehodu v továrně na Scrabble, opravdu nehrozilo.

Usedáme na zahrádku restaurace hned vedle maríny. Dáváme si večeři a pivo a ptáme se milé, trochu zmatené servírky, na možnost dokoupit si zásoby. Dostáváme navigaci k hypermarketu. Po večeři se pomalu sbíráme zpátky na loď, když se konečně ukazuje posádka HEIDI.

Místní pórková polévka s lososem a buchtou. A slušný steak.

U finského čepovaného vám dokonce i Plzeň na ruzyňském letišti připadá celkem levná.

Během večera nejprve v hospůdce, později na molu, vyšla najevo určitá nenálada našich kamarádů. Postupně z nich vylezlo, že se během plavby na chvíli zakecali, vyjeli z bezpečné hloubky a najeli na nějakou vyvýšeninu na dně. Sami se osvobodit nedokázali, naštěstí první člun, který jel okolo, uvědomil své kolegy a HEIDI byla ochotnými Finy v silnější lodi odtažena zpátky na bezpečnou hloubku. Mohli jenom doufat, že to kýl odnesl bez větších škrábanců a že se tady charter nehádá o každý vryp.

Na molu ještě chvíli zevlujeme, ale únava a komáři tentokrát vyhánějí naši posádku spát relativně brzo. Kolegové svůj dnešní zážitek zapíjejí skoro do rána.


Dopoledne je opět teplé a slunečné. Možná jsme ve špatném Finsku? Bereme si tašky a batohy a vyrážíme včera popsanou cestou do hypermarketu doplnit zásoby na zbytek plavby.

Podobně jako ve Švédsku, i tady se český pivař může cítit jako doma

U ranní kávy na terásce se dozvídáme, že se zde naše flotila rozděluje. My máme v plánu pokračovat ještě podél finského pobřeží, druhá posádka se rozhodla už otočit a vracet se pomalým tempem na Tallinn. Nuže, na viděnou tam!

Svědění od komářích štípanců začalo být nehorázně otravné. A nepotěšilo nás ani zjištění, že se naše těla pokryla velkými růžovými fleky. Co to tady mají za vražednou mutaci?

Hanko

Další debata nad mapou. Když jsme vyplouvali, brousili jsme si zuby na dosažení města Turku, ale to bylo nad naše možnosti. Potřebovali bychom dva denní šláky a pak už bychom neměli dost času na návrat do Estonska. Týden na Baltu má s týdnem v jižních mořích jedno společné: nepříjemně malý akční rádius 🙂 Volba padla na menší a bližší městečko Hanko. To bude náš bod obratu.

Loučíme se s HEIDI a vyplouváme. Nejdřív vypadá situace takřka stejně jako včera, ale po cca hodině zkoušíme do probouzejícího se skoro čistého zaďáku vytáhnout aspoň genu a docela to jede. Po dnu stráveném motorováním je to vítaná změna a docela nás i zaměstnává, jak musíme při změnách kurzu v úzké plavební dráze plachtu přehazovat. Okolí je stejně hezké a navigačně zajímavé jako včera. Na pevnině jsou v dáli vidět i nějaké průmyslové stavby, první známka toho, že se jih Finska neskládá jen z chatek u vody.

Jachting ve Finsku, ilustrační foto

Místa na vyhnutí se je méně, než by se mohlo zdát

Míjíme překladiště s doky, u kterého se naše vodní okreska stává státovkou. Máme mnohem víc místa, ale rozhodně ne jenom pro sebe, jak se můžeme přesvědčit záhy, když nás míjí nákladní loď. Vytahujeme i hlavní plachtu, nakonec je z dneška hodně příjemný jachting, který nám kazí jenom neustálé svědění od těch doprdele finských komárů.

Dorazili jsme k Hanko. Místní marína má dvě části. Primárně pro hosty je určena ta vzdálenější, která není spojená s pevninou a pendluje zde vodní taxi. Jelikož byla v celém celkem velkém přístavu jen hrstka lodí, vzali jsme to k jednomu z mol u pevniny a ještě si drze přirazili bokem.

Po přistání v Hanko

Vaří tu úsporně a kaloricky. A mají tu čepovaný ginton!

Po krátké obhlídce přístavu a nejbližšího okolí se rozhodujeme pro večeři v místním bistru-baru. Honza je odhodlaný alespoň jednou využít přítomné sauny, a spolu s cca třemi dobrovolníky z posádky se tam uchyluje.

Po včerejším kratším večeru dnes zase vysedáváme v kokpitu a na molu až do hluboké tmy. Nikomu se nechce jít spát, protože stejně neusneme a budeme si škrábat komáří kousance.

Aspoň k tomu svědění máme hezké scenérie


Finské léto pokračuje. V rychlosti snídáme buchtu s tvrdým salámem a plísňovým sýrem a vyrážíme zase ve skupinkách na prohlídku města.

V historii Hanko se toho promítá hodně: boje Švédů a Rusů o nadvládu v oblasti, emigrace Finů do Nového světa, obě světové i studená válka. Procházeli jsme kolem domů, které sloužily jako lázně pro petrohradskou smetánku a později jako ubytování pro sovětské důstojníky. Viděli jsme zbytky pevnosti postavené Švédy a později vypálené vlastními ruskými obránci během obléhání britskou flotilou za Krymské války.

Prosté rolnické obydlí

Dělo

Došli jsme i k místnímu Památníku svobody, který v podstatě kopíruje dějiny Finska ve 20. století: vztyčen Finy v roce 1918, odstraněn Rusy v roce 1940, obnoven Finy 1943, odstraněn Rusy 1946, obnoven Finy 1960. Na desce je pragmaticky ponecháno volné místo pro další letopočty…
Vyšli jsme si i k místní dominantě, červené vodárenské věži. Dobrá zpráva: slouží i jako rozhledna, dá se jít nahoru. Špatná zpráva: otevírají v době, kdy už jsme chtěli být na moři. Tak někdy jindy, no.

Památník svobody

Do červené rakety někdy příště, no.

V našem přístavním bistru si ještě dáváme brzký oběd. Hrdinou dne se stává Jarda, který má z nás všech nejblíž k medicíně. Našel lékárnu a koupil nám kortikoidovou mast. Mažeme si postižená místa a po nějaké době jsme skutečně schopní myslet i na jiné věci než škrábání.

Podruhé za tuto plavbu padá vyplutí na mě. Stavujeme se ještě u čerpačky blízko vjezdu do maríny – kdyby nedej Neptune dneska ani zítra nefoukalo, nemusela by nám pro překročení Finského zálivu stačit nafta. Takže si užívám něco delikátního manévrování s padesátistopou krávou a jsem se svým kormidlováním, nutno přiznat, dost spokojený.

Pak už je čas Hanko opustit. Kurz: východ.

1 Response

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *