Finský záliv – Část třetí: Jussarö a návrat do Tallinnu

Městečko Hanko necháváme za sebou a pod už tradičně rozzářenou finskou oblohou nabíráme východní kurz. I trocha větru se našla, takže můžeme plachtit.


Jussarö

Opět si dáváme pozor na navigační znaky. Dneska to bereme trochu dál od pevniny, takže prostor kolem nás i bezpečná hloubka postupně rostou. V dohledu není žádná lo-

Najednou se zpoza nějakého ostrůvku vynořila malá motorová loď a velkou rychlostí nás doplula, načež zpomalila na naši rychlost. Vojenský nátěr, na palubě desítka chlapů v helmách a vestách, mířících do všech stran (tedy i na nás) samopaly. První reakcí byl samozřejmě úlek. Co se to sakra děje? Chtějí nás zastřelit, nebo unést? Pak se ke slovu dostala šedá kůra mozková a upozornila nás, že jsme pořád v civilizovaném Finsku a pokud je nám známo, dneska ráno nevypukla v okolí žádná válka.
Nakonec nás člun osazený finskými mariňáky velmi ohleduplně předjel. Kdyby plul svou původní rychlostí, pořádně by nás rozhoupal. Proto to zpomalení. Díky moc, gentlemani! Postupně se objevily ještě dva další, nejspíš jsme jim vjeli do nějakého cvičení.

Z posledního člunu na nás už nikdo nemířil, tak jsme se odvážili i fotit

Bez dalších mimořádných událostí v odpoledních hodinách dosahujeme ostrova Jussarö, cíle dnešní cesty. V jeho severozápadní části je malá marína, vlastně spíš jen molo s několika mooringovými bójkami. Přistáváme ze severní strany přídí k molu. Je tu ještě jedna plachetnice, ze které hned vyskakuje ochotný Fin a pomáhá nám s lany. O kus dál stojí motorový člun a u druhého mola loď, která vypadá, že nevyplula od Kuvajtu napadení. To je kompletní stav.

Dali jsme se s Finem do řeči. Byl z Helsinek, jachtu měl vlastní a Jussarö je součástí jeho pravidelného jarního okruhu. „Je to prakticky na den přesně rok, co jsem tu byl naposled, a tohle všechno,“ ukázal na zeleň všude okolo nás, „bylo pod sněhem.“ Hmm, možná jsou ty zkazky pravdivé a ve Finsku je i jiné počasí než horko.

Nemáme žádné schůdky a příď Cyclades 50.5 je nepříjemně vysoká, k výstupu a nástupu do lodě je zapotřebí zapřít se o kotvu a ideálně se při tom nezmrzačit. Když se podaří, rozprcháváme se po ostrově prohlédnout si blízké a vzdálené okolí.

Marína Jussarö, celkový pohled

Ačkoli se jako významný navigační prvek objevuje Jussarö už v dánských námořních „příručkách“ z 13. století, až do 18. století zde nikdo trvale nežil a dalších sto let trvalo, než tu postavili pořádný maják. V téže době zde také objevili železnou rudu a začalo se s těžbou. A skončilo. A zase začalo a zase skončilo. Podle toho, co psaly informační cedule, těžba zde byla na hranici rentability a když cena železa na trhu klesla, bylo jednodušší to tu celé zavřít. Zřejmě definitivně s tím skončili v roce 1967 a od té doby důl, technické zázemí, dopravníky i velké molo pro nákladní lodě nedaleko maríny chátrají. Obyvatelé ostrov opustili. Od poloviny minulého století Jussarö využívala už jen finská pobřežní stráž. I ta to tu ale před několika lety zabalila a odevzdala ostrov národnímu parku, který pokrývá i celý okolní archipelag. Nový maják je plně automatizovaný a ostrov je takhle mimo sezónu až strašidelně prázdný (v sezóně je tu v provozu malý kemp s bistrem a saunou).

Piknikový plácek nedaleko maríny

Tady dříve stávaly lodě nakládající vytěženou rudu

Někteří kluci z posádky se jdou podívat až na jižní konec ostrova, já si procházku zkracuju, protože se dnes hraje čtvrtfinále MS v hokeji. Vracím se na loď, pouštíme si s Honzou přenos, otevíráme finské pivo a sledujeme český debakl z amerických rukou.

Posádka se postupně vrací a uvelebujeme se v kokpitu, abychom si užili poslední večer před návratem do domovské maríny. Místní krajina je čarokrásná a velmi pomalu zapadající slunce na ni nádherně maluje, zatímco naše zásoba historek zůstává nevyčerpatelná.

Tak letos zase bez medailí…

Tyhle scenérie mi budou chybět.


Opět Tallinn

Ráno dojídáme zbylou buchtu se zbytky salámů a sýrů, dáváme si kávu, loučíme se s Finem naproti a vyrážíme na poslední úsek plavby, zpětnou přeplavbu Finského zálivu.

Naše odplutí od ostrova a první necelá hodina plavby jsou ještě ve znamení dieselu, pak se ale začíná celkem velkoryse rozfoukávat. To a taky fakt, že se vzdalujeme od slunného a vyhřátého Finska :), nás nutí natáhnout na sebe po několika dnech zase přes den pořádné oblečení. IDDA pohodlně sviští sedmi uzly a těch cca 45 mil do Tallinnu rychle utíká.
Opět musíme překlenout „dálnici“ pro velké nákladní lodě. Provoz je takhle při pátku citelně hustší než když jsme minulou neděli pluli opačným směrem. Na přístrojích vidíme výstup z AIS a trochu se potíme, když se do té skrumáže pouštíme.

Tak ještě naposledy ke kormidlu

Je to trochu jako přebíhat dálnici

Největší zábava ovšem nastala až když už jsme měli tenhle koridor za sebou. Osamocená nákladní loď pod singapurskou vlajkou si to šinula kolizním kurzem a ani v nejmenším se netvářila, že by nám hodlala uvolnit cestu. Víc ostřit jsme nemohli, odpadnutím bychom se pustili před její příď, takže nás ten soudruh nakonec donutil udělat dva obraty (plus návrat do kurzu). Popřáli jsme jim aspoň zkaženou večeři.

Si ten svůj kurz sežer…

Na obzoru se objevuje pevnina a brzy už v dálce rozeznáváme tallinskou televizní věž. V zálivu u města kotví vojenská korveta a my si říkáme, jak se po finských seznámíme i s estonskými ozbrojenými silami. Na zádi lodě se ovšem třepetá německá vlajka. Estonci zřejmě outsourcují kromě vzdušné i svou námořní obranu.
Ještě krátká legrace v místní čerpačce, kde si Honza zaslouží potlesk za to, jak šestnáctimetrovou IDDU otočil na pětníku navzdory větru i četným dobrým radám posádky, a už můžeme projet kolem notně oprýskaného olympijského loga (v roce 1980 za Olympiády v Moskvě byl Tallinn detašované sportoviště právě pro jachtařské disciplíny) zpět do maríny k molu, odkud jsme před necelým týdnem vyplouvali. HEIDI už tam stojí, hladce přistáváme vedle. Naše plavba končí.

Vítáme se s kluky ze sesterské lodi a míříme zapít šťastné přistání do restaurace u maríny. Zde ve společnosti estonského sladkého, ale poměrně silného likéru zvaného Vana Tallinn trávíme večer důkladným rozborem celé plavby.

Vplouváme do domovské maríny

Terviseks!


Ráno jsme zahájili cestou do sprch. Jakýsi místní jachtař pohlédl na naše velké, červené skvrny po celém těle a zkušeně pokýval hlavou: „Jo, jo, finští komáři, to jsou prevíti.“

Tak tak stíháme dobalit a vylodit se, když se objevuje Juri, aby si převzal lodě. Vlastně nevím, jak dopadla prohlídka HEIDI. Naše loď je každopádně vrácena bez problémů. Loučíme se s tím dobrým mužem, IDDOU i marínou Kalevi Jahtklubi. Čas vyrazit domů.

Výprava do Finského zálivu byla skvělá v mnoha ohledech. Poznal jsem úplně novou a pro našince ne úplně běžnou jachtařskou destinaci. Dostal jsem se k ovládání zatím největší, padesátistopé lodě. Navštívil jsem Estonsko a Finsko a byl zase jednou uchvácen krásami Skandinávie. Poznal jsem další prima partu lidí (a nepluli jsme spolu naposled, jak se ukáže v budoucích reportážích).
Honzo, posádko IDDY, kluci z HEIDI, Neptune, díky!

Čas vydat se domů. Díky, Finský zálive!

1 Response

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *