Probouzíme se do líného rána. Chybějící sádlo obratem doplňujeme vaničkou svinjske masti o hmotnosti 1 kg, s jejíž pomocí připravujeme takřka královskou snídani a s vyplutím nijak nespěcháme.
Od městského mola odrážíme v 11 hodin. Venku ze zátoky to s větrem nevypadá nijak růžově. Fouká lehký zadák, a tak pokusy o plachty brzo vzdáme. Obeplouváme Šoltu levobokem a naším cílem má být Vis – odkud bychom měli ideální výchozí pozici pro šlák cesty k Jabuce a zpátky.
Na duben je vedro. Vedro a zadní vítr, i když na motor, nesnáším moc dobře, proto se v rámci možností uvelebuju v horizontální poloze v podpalubí na sedačce u stolku. V následujícím bezčasí vnímám celkem radikální proměnu situace na palubě.
Očividně se zvedá vítr. Plachty jdou ven, rovnou do refu, vítr má podle hlášení kolem 30 uzlů. Přituhuje. Loď přídí rozráží vlny, to v podpalubí zní hrozivě. Po občasném silnějším nárazu slyším spršku slané vody, která doletí až na záď a její dopad následuje nějaká ta peprná nadávka.
Jugo a vlny čekaly za rohem, až obeplujeme Šoltu, a pak se na nás vrhly s plnou parádou. Byl to trochu divočejší cval, ale zatím nic, na co bychom nebyli zvyklí. Krom Maru, která zaujala mnohými tolik oblíbenou fetální polohu na zádi, panovala na palubě celkem ještě rozjařená nálada. Postupně jsem ale začal ztrácet lidi. PM
Dupání po schodech. Ha, někdo si jde pro žluťáky. Podle otevření dveří přední kajuty je to Honza. Slyším otvírání skříňek, rachot věcí… ale ven z kajuty a nahoru už nic.
Dupání po schodech. Michal. Podle zvuku rovnou na záchod. Nahoře to musí být zlé. Plachty jdou dolů a rozběhne se motor. Několikrát se pokusím přesunout do vzpřímené polohy, jestli bych třeba nedokázal zajít si do kajuty pro žluťáky a jít nahoru vypomoct. Hlava a žaludek mi ale vždycky taktně naznačí, že to opravdu není něco, co by se dalo dotahnout do konce. No, snad pak budu aspoň použitelnější, jestli se to někdy zklidní.
Hlavní luknou vidím za kormidlem od hlavy k patě promočeného Martina. Občas kolem proběhne kapitán. Po Maru ani památky – předpokládám, že taky někde zaujala polohu ležmo.
Podle křiku shora se vítr přes čtyřicítku dostal až k padesáti uzlům.
„Tyvole my se vůbec nehejbem.“
Opatrně vytahují kus geny zhruba o velikosti kapesníku. Motor slyšitelně zvednul otáčky.
„Tyvole 59,6!!!“
„To si děláš prdel!?!“
Se čtyřmi členy posádky mimo provoz jsme na řízení lodi zůstali já s Martinem. Střídali jsme se u řízení – ten za kormidlem dostával pravidelné dávky kýble studené slané vody, ten momentálně odpočívající pak jenom půl kýble. Já se aspoň zvládl převléci do žluťáků, ale Martin to celé absolvoval v šustce. Muselo to být dost nepříjemné, ale nechtěl riskovat, že cestou do podpalubí napodobí osudy Honzy a Michala a já zůstanu na loď sám. Metál tomu námořníkovi!
S plachtami jsme měli použitelnou rychlost proti vodě, ale vlny s námi házely zpět a proti dnu jsme se prakticky neposouvali. Nějakou dobu to bylo lepší s motorem, ale pak jsme zariskovali s tou genou. I maličký kousek nám přidal půldruhého uzlu rychlosti a navíc nám trochu stabilizoval rozkymácenou příď.
Nejhorší situace nastala u Barjackých ostrůvků. Vis už byl takřka nadosah, ale vypadalo to, že nás tam valící se voda prostě nepustí. Posouvali jsme se s SOG něco přes uzel a já zaháněl myšlenky na to, že najdeme Komižu zcela zaplněnou a budeme muset pokračovat dál. PM
Boj s větrem a vlnami trvá přes tři hodiny. Před sedmou hodinou přistáváme přídí u městského mola v Komiže, která má k naší velké radosti místo. Vedle kotvící Švýcar ochotně podává pomocnou ruku. Pasarelu vážeme na kotvu.
Komiža, městské molo. Mooringy, elektřina, voda. WC a sprchy přes den. |
Dnes upluto 35,6 Nm, z toho 9 na plachty (částečně v kombinaci s motorem). |
Všichni tři více či méně promočení námořníci, kteří si to kartágo zažili na palubě, berou lačně za vděk suchým oblečením. Je pozdě a nemáme na nic náladu, večeři řešíme na lodi. Venku je čina, i tady, v chráněné zátoce, ukazuje anemometr ze špičky stěžně vítr mezi 30 a 40 uzly. Podle předpovědi se počasí jen tak uklidnit nemá, zítřek tedy nejspíš strávíme tady.
Dneska jsem zažil zatím nejtěžší podmínky na moři ve své dosavadní kariéře. Těch odpoledne zaznamenaných skoro šedesát uzlů odpovídá na Beaufortově stupnici číslu 11! A při všech našich snahách dobývat odlehlé ostrovy se tak stalo na cestě k „pouhému“ Visu. Není malých šláků! PM
Noc je divoká, kapitán co chvíli kontroluje jak vítr, tak lana a okolí lodi.
1 Response