Hook Sailing ’16 – Den třetí, suchozemci v Komiže

Ráno nám potvrdilo včerejší domněnky. Vítr vane nezmenšenou silou, po zážitku ze včerejška tedy raději nevyplujeme.

Většina posádky zůstává prakticky zcela na místě. Nikam se nám nechce, Michal stále bojuje s rýmičkou, a tak se na průzkum Visu vydávají jen Honza s Martinem. Míří do kopců nad Komižu, kde je Titova špilja:

Na sklonku druhé světové války se ostrov stal sídlem hlavního štábu jugoslávských národně osvobozeneckých vojsk v čele s Titem. Tito se na ostrov uchýlil, když se mu téměř zázračně podařilo uniknout z obklíčení nacisty u městečka Drvaru v severovýchodní Bosně.

Titova špilja

Zbytek mezitím zevlí na mole a v podpalubí ve společnosti tonicu, ginu a polévky k obědu. Vítr v zátoce je takový, že drží loď ve stabilním mírném náklonu. Polévce by se hodily hlubší talíře.

Po obědě vyrážíme na krátkou obhlídku i my. Ideálně chceme najít nějaký podnik, kde bychom se mohli navečeřet.

Komiža je divné místo. Snad je to tím, že takhle brzo nečekají opravdové turisty, maximálně srdcaře, jako jsme my, a tak se ani nesnaží udělat nějaký dojem. Pupkáči v teplákách jsou vyvalení na zavřených zahrádkách zavřených hospod, funguje všehovšudy jeden pochybný bar, trafika a sámoška. Všude kolem pobíhají kočky. Chybí snad jen pouštní chuchvalce. Dokoupíme kruh a pár drobností a večeři tedy uděláme i dnes na lodi.

Komiža v pošmourném odpoledni

Během návratu na loď synchronizujeme info s Honzou a Martinem. Výlet si protáhli až na sever, přímo do městečka Vis, dobrých 14 kilometrů. Vydávají se na cestu zpět, měli bychom se tedy sejít akorát u večeře.

Během dne jsem byl ve spojení s Pavlem Nesejtem, který plul na jedné z lodí právě probíhajícího IZO Cupu. Shodou okolností byli právě ve Visu. Zatímco šéf regaty se zbláznil, spolu s několika 45+ loděmi vyplul a celý podnik tak roztrhl, opatrní kapitáni menších plachetnic byli odsouzeni ke stejné nečinnosti jako my. Chvíli jsme uvažovali, že se pokusíme nějak navštívit, ale nakonec to nedopadlo. PM

Posedáváme v podpalubí, a najednou kolem nás proplouvá loď. Kolem nás asi ve vzdálenosti dvou metrů. Rychlostí, která rozhodně nenasvědčuje, že by si její posádka cokoliv dělala z mola, ke kterému se nezadržitelně řítí. V mžiku jsme na nohou a na schodech hlavní luknou, ale náraz stejně přijde dřív. Na zádi Hanse 505 zmateně pobíhá dvojice mladých týpků. Přestírajíce pomoc, chráníme svou loď. I Švýcar z lodi na naší druhé straně se vydává přiložit ruku k dílu, nečekán nezván přes naši záď. Konečně jsou přivázaní. Ani náraz do mola jim neudělal žádnou viditelnou škodu, díky přídi „opancéřované“ plechovým plátem. Dozvídáme se od nich, že dostali na loď skvělou nabídku a zbytek domluvené posádky jim na poslední chvíli couvl. Přesto se rozhodli vyplout. Snad jim dnešní příhoda napoví, co v takovém případě udělat příště.

Já ti říkám, Jaromíre, to neděláš dobře, s tou pasarelou…

Během večera se ještě bavíme bočním přistáním ruské lodi, která spolu s Gorany z přístavu přitahuje příďové lano přesně ve stylu Dědeček a babička tahají řepu.

Výhled počasí na zítřek vypadá lépe. Pořád je ve hře, že vyplujeme směrem k Jabuce, a kdyby plout rozumně nešlo, skončíme operativně někde jinde, případně zpět tady. Poslední zmíněnou variantu ale posuneme do kolonky „jen kdyby to jinak fakt nešlo“ po zjištění, že nám místní vydřidušská správa přístavu účtuje 458 Kn za noc. Cena stání za metr lodi na účtu sice odpovídá té z Osmiček, ale k ní je připsaná dále nerozvedená přirážka za služby.

Noc je větrná, ale vítr je stabilní. Při vzpomínce na Palagružu se mi těžce nechce, ale vypadá to, že zítra po třetí hodině opravdu vstaneme a vyplujeme vstříc Jabuce.