Hook Sailing ’21 – Vis, Korkyra, Vrboska

Finwe Žádné komentáře

Ranní trojboj odbýváme na náměstíčku se sochou Petara Hektorovića. Celé dopoledne je v místních café čilý ruch, dokonce tu potkáváme i majitele ze včerejšího večera. Opět nás mile zve na další návštěvu.

Včera v Blue Doors jsme to ještě brali jako náhodu, ale když nešlo kartou zaplatit ranní trojbojové posezení a pak ani přístavní poplatek, zpozorněl jsem. V posledních letech si člověk zvykl, že i na vzdálenějších ostrovech fungují terminály, takže si nevybíral nějaké závratné sumy v Kunách, ale teď jsme raději přifoukli peněženky. A dobře jsme udělali, na funkční terminál jsme i v dalších dnech narazili spíš výjimečně.

Původně jsme si říkali, že se Chorvatům nechce terminály po zimě zatím zapínat, dokud nepřistane více turistů. Až po návratu domů jsem slyšel pravděpodobněji znějící teorii: terminály a účtenky z nich by dávaly prostor ke zbytečným otázkám typu v kolik platba nastala a nebylo-li to náhodou už po covidové zavíračce.

P.

Vyplouváme v půl poledne. Apokalyptické předpoklady plavby na Vis se tentokrát nenaplňují, na boční vítr příjemně plachtíme skoro až k Visu. Před ostrovem stavíme loď s plachtami do driftu a dáváme si oběd.

Původní plán, doporučovaná konoba v zátoce Stončica, nedopadá – je zavřeno a zaboucháno prkny. Posouváme se na motor až přímo do Visu, kde někdo od minula schoval skoro všechny bóje. To nám zvlášť nevadí, stejně jsme chtěli k molu. Přistání je tentokrát skoro ukázkové, jen jsme trochu nezvózní z výběžku betonového mola na pravoboku – pohůnek od přístavu nás schoval do rožku.

Vedle nás pak ještě přistává posádka, jejíž původ podle řeči nedovedeme určit, znějí částečně slovansky, částečně románsky – směrem k rumunštině. Zapalují si v kokpitu hned po přistání.

Od pohůnka se dozvídáme, že rybí restaurace ve Visu nejsou, musíme je hledat spíš v Kutu. Po nábřeží je to pěkná procházka, obdivujeme stromy a zjišťujeme, že místní okrasné keře s bílými květy se česky jmenují slizoplod.

Ze dvou otevřených restaurací si vybíráme tu třetí, která je ještě za jedním rohem a objevuje ji Silva. Konoba Vatrica má zahrádku s výhledem na nábřeží (kde jsme krásně mohli kotvit, ale logika otevřenosti restaurací nás zradila) a na západ slunce (který členové posádky zírající do světla zcela neobdivují). Výběr restaurace se povedl. Předkrmy skvělé, ryby výborné a je jich hromada; tři kusy, sea bass, sea bream a scorpion fish.

Když padne tma, objeví se ve vjezdu do přístavu loď svítící kotevním i motorovým světlem. Už u toho zpozorníme. Když se chystají přistát, odpadne z nich kulatý fendr. Jdeme jim asistovat, u toho jim říkáme, že ztratili fendr. Že prý ho nepotřebují. Nevypadají zcela střízlivě. Místo aby se vrátili lodí, nechají si pomoct s vyvázáním, a pak, už zase od restauračního stolu, sledujeme komickou scénku, jak sundávají člun a s jedním veslem používaným jako pádlo se vracejí pro zapomenuté vybavení.

Procházka zpět k lodi je po vydatné večeři velmi příjemným slehnutím. I zde už jsou místní toalety už zavřené, ale podle vyprávění stejně není o co stát.

Vis, Vis. Městské molo, mooring, elektřina, voda, WC, sprchy. 488 Kn.
Dnes upluto 30,1 Nm, z toho 10,4 na plachty.

Z Visu se nám daří vyrazit velmi brzo, už po deváté. Při vyplutí se zblízka díváme na Českou vilu, na které měla začít rekonstrukce, ale nic tomu nenasvědčuje. Počasí je jasné, větru moc není. Času je dost, motorujeme kolem Visu na jih do zátoky Stiniva.

Ve Stinivě je proti naší poslední návštěvě překvapivě docela prázdno, jen dva katamarány. Taky tady dost fičí jižní vítr, takže se na bóji nehezky houpeme. To nám ale nezabrání tu nějakou chvíli strávit, PaulMan, Martin a Marťa se dokonce odváží do vody, což se neobejde bez divokých výkřiků – jaro bylo letos opravdu studené a na teplotě vody se to dost projevilo.

Chvíli, chvíli ještě na začátku plavby zvažujeme Lastovo, ale dostali bychom se příliš daleko od „domova“ a neměli bychom časovou rezervu pro případné nenadálé situace při návratu. Ve Vela Luce je navíc od loňska nová marina Korkyra, kterou bychom chtěli vyzkoušet. Cestou do Vela Luky, na západ Korčuly, spíš motorujeme, plachty jdou ven jen na chvilku a spíš pro forma.

V zapadajícím slunci vplouváme do zálivu na západě Korčuly, míjíme bójkoviště Gradina a před námi se objevuje zbrusu nové betonové molo mariny. Na jeho konci je připraven pikolík a navádí nás k ostatním asi čtyřem stojícím jachtám do zadního traktu bazénu. Hlavní molo je tvarované do velkého „S“ – nedovedeme si dost dobře představit, jak (efektivně) budou v jeho záhybech poskládány jachty, až bude marina někdy plná. Dnes to ani v nejmenším nehrozí.

Přistání je naprosto hladké, stačili jsme si už po zimě všechno zopakovat a oprášit. Dostáváme čtyři čipy na otvírání sprch a toalet, ostatní pak jdou na popříjezdové pivo. Strávil jsem dnešek vleže v podpalubí, tak nemám úplně chuť, zůstávám v lodi a dělám si přípravy na večerní čočkový salát. Vedle nás přistává ještě jedna loď. Pak provedu velmi nutnou sprchu (nechávám si v lodi čip a loď pak už nejde přes ohýbající se klíč odemknout, tak musím využít líně nezamčené lukny v přední kajutě) a připojím se k ostatním v restauraci náležející k marině – její specialita je ta, že je obehnaná vodním příkopem, který je nutné vždy obejít kolem recepce, aby se na její „ostrůvek“ člověk dostal. Večeřet pak jdeme společně do lodi.

Dnes to bylo na plachty slabé, ale s takovými dny se na Jadranu musí počítat. Ostatně mělo se to změnit 🙂

Na novou marínu jsem byl dost zvědavý, na fotkách vypadala spíš jako dílo zhrzeného designéra než jako užitečná vodní stavba. A pořád jsem zvědavý, jak by to tu vypadalo za plného provozu, kdy by se lodě roztékaly na hladkých ohybech mola a opivení jachtaři padali do vodního příkopu. Třeba někdy příště.

Moje obavy, že cenově to tu bude nad už tak vysokou chorvatskou laťkou, se nenaplnily, navíc jsme dostali 10% slevu za první návštěvu. Se zmizelými bójkami ovšem tak jako tak Vela Luka zanikla coby celkem ekonomická destinace – kdo chce ušetřit, bude se muset spokojit s jednou ze zátok po cestě, a ani těm nesoudím nějaké dlouhodobé neregulované vyhlídky.

P.

Marína Korkyra, Korčula. Mooring, elektřina, voda, WC, sprchy. 504 Kn po slevě.
Dnes upluto 37,8 Nm, z toho 2,2 na plachty.

Chceme si ráno užít toho, že Vela Luka je najednou z mariny dostupná suchou nohou a trochu si prokorzovat nábřeží. Je pravda, že už z lodi najednou město působí mnohem méně industriálním dojmem. Směrem ke špici přístavu se provoz značně zahušťuje a u pomníku padlých během osvobozování v letech 1941-1945 je už slušný motoprovoz. Podobný provoz je v kavárničkách u silnice, Chorvatům vůbec nevadí motoristická aromata. Těsně před usazením se shledáváme se Silvou, která vyrazila na drobný nákup a hledání Belugy.

Pípu nemají, dnešní trojboj je tedy jen lahvový. Nalevo od nás policistka v uniformě klábosí u kávičky a cigárka postupně s dvěma různými domorodci, nemůžeme se shodnout, jestli je to součást nějaké sociální služby; napravo od nás zaparkovaly v tom největším cigaretovém dýmu kočáry dvě vyfintěné matky, až kožené kalhoty zavrzaly o křesílka. Vedle nich si postarší Chorvat neodpustil public display of affection a svojí družce před odchodem osahal ňadro. Vedle družky popíjí kávu podle podoby její matka. Cestou zpět do lodi neradi vidíme pod uvázanými rybářskými loděmi plavat utopené kotě, které jsme ještě z kavárny sledovali uskakovat před automobilovou dopravou.

Belugu neměli.

Před vyplutím hrajeme nervózní hru „Najdi čtyři čipy k toaletám“, nechtějí nám bez nich vrátit papíry od lodi. S úlevou nakonec vyštracháme i ten poslední. Předpověď tento týden moc nevychází, vítr podle ní být nemá. To v zálivu směrem na západ platí, z volného moře se sem ale valí dost silné předoboční vlny. My i ostatní lodě po nich nepěkně skáčeme; nám to dá trochu práce vždy pochytat hrnky a další nádobí, protože za plavby doháníme trojbojem odloženou snídani.

Vlny se podepisují na mém stavu, takže s doslovným „hold my beer“ se musím ohnout přes závětrný zadní roh lodi. Od výletu na Palagružu je to moje první ztráta kytičky. Po chvíli se přesouvám do podpalubí. Kolébání po táhlých vlnách za zvuku dieselu pokračuje až ke Hvaru. V trysce mezi ním a Paklenskými ostrovy to pak solidně fouká a provozuje se kvalitní jachting. Zároveň se kaboní obloha a během obeplouvání Hvaru pravobokem přes nás přechází i několik vln deště. Postupně se všichni jdou přiobléct (konečně žluťáky!) nebo na část cesty schovat. Moře je mnohem klidnější, ale ani tak raději neriskuji vykouknout.

Dnešním cílem je ACI Vrboska, kam loni utíkaly všechny lodě, zatímco my mířili do Jelsy. Majíce tentokrát sami loď z ACI chceme vyzkoušet mimosezonní covidový benefit – jedno stání v ACI zdarma. Plachty jdou dolů až na poslední hodinku, byl to vskutku jachtařsky naplněný den. V klidnějším moři alespoň domývám nádobí ze včerejška. Vrboska je maličká marina natřískaná stálými stáními, všeho všudy je tu šest, osm volných míst. Mineme skoro všechny lodě, než si všimneme místního správce, který nás posílá zpět a okolo jiným průplavem. Parkujeme do úzké mezírky mezi zazimovaný motorák a postarší jachtu s českou registrací, vcelku elegantně, jen naněkolikrát ladíme napnutí mooringů. Po přistání nám leták s vepsanou 10% slevou podává zástupce nějaké místní restaurace.

Pevně uvázáni vydechujeme a vydáváme se využít místního zázemí. Také se zdravíme s českou posádkou naproti – její kapitán je bývalý majitel naší sousedky a je tu kvůli prohlídce (či kýho výra). Má s sebou žoviální brněnskou posádku.

Zadarmové stání ověřeno, tripadvisor zkonzultován, půjdeme do restaurace z letáku, je ve Vrbosce druhá nejlépe hodnocená (asi že ta nejlepší má tu výhodu, že je přímo u mariny). Jmenuje se Trica Gardelin a vypadá skvěle. Na jídlo a pití taky nemůžeme nic namítat, skvělé maso, fascinující předkrmy, zejména rybičková pomazánka a chobotnicové carpaccio, a famózní čerstvý pizza chleba. Restaurace je rodinná, takže když se okolní stoly vyprázdní, celý personál s přidruženým příbuzenstvem začne v rohu balit záhadné krabičky. Později nám prozradí, že na zítřejší svatbu. Do lodi se kutálíme velmi spokojení. Na zbytku volného mola vedle našich sousedů naproti se zatím bokem uvelebil nemalý katamarán.

Jakkoli to první asi tři hodiny nevypadalo, vyklubal se z dneška asi nejhezčí plachtící den. Sílící severozápad a náš obrat kolem Hvaru nám postupně umožnily zkusit všechna nastavení plachet od ostré stoupačky až po téměř zaďák.

ACI Vrboska mě poměrně okouzlila, rozhodně jedna z hezčích chorvatských marín. Je teda dost prťavá a v sezóně by to tu asi bylo bez šance. Ale tak za rohem je naše oblíbená Jelsa, o kterou aspoň zatím z nějakého důvodu příliš jachtařů zájem nejeví.

P.

ACI Vrboska, Hvar. Mooring, elektřina, voda, WC, sprchy. Stání zadarmo v rámci akce.
Dnes upluto 45,6 Nm, z toho 23,8 na plachty.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *