Babyhook Sailing – Část první: Přílet, Zadar, Veli Rat

Byla sobota 12. června, ani ne šest hodin ráno, a naše rodinná jednotka po sobě koukala zombiími pohledy v tramvaji směr Veleslavín. Tohle měl být dlouhý den.


Nic zlého netuše koupil jsem nám letenky u Austrian. Praha – Vídeň – Zadar, jeden přestup, necelé tři hodiny cesty, krása nádhera. Tahle idyla vydržela až do jednoho dubnového dne, kdy mi aerolinky oznámily změnu. A nebyla poslední. Poslední dva měsíce do odletu byl vyčerpávající a hořký zápas se zákaznickou linkou. Jednou nás chtěli nechat dvacet hodin ve vídeňském tranzitu, jindy nás zase hodili na odlet o den dřív… nevím, jestli je to atribut čerstvě postcovidového letectví, nebo jestli jsou Austrian běžně takoví bordeláři, ale měli jsme z nich nervy jako špagáty. Konečná verze naší odysey zněla: cesta tam Praha – Frankfurt – Mnichov – Zadar a zpátky podobně, Zadar – Vídeň – Frankfurt – Praha. S různě dlouhými čekačkami, nutností řešit ještě covidové podmínky pro německý transfer a dobou cestování, která si už nezadala s tím autem. Obrovský fail a palec dolů, Austrian!

Nejpozději ve třetím letadle už byste dali přednost stání ve frontě před hraničním přechodem Gornji Macelj

První dojem ze zadarského letiště je, že se člověk ocitl v nějaké neklidné africké zemi. Okolní tráva je sluncem vysušená do žluta, podél ranveje parkuje pár malých letadel, vrtulových i tryskáčů, a vrtulník Mi-8. Chybí jenom džípy a chlápci s ákáčky v rukou. Slavnostně procházíme pasovou a covidovou kontrolou a před letištní budovou si z posledních sil sundávám respirátor, který jsem měl s malými přestávkami nasazený posledních 11 hodin. Vyzvedává nás Martin – druhá část posádky přijela rodinným Berlingem a je rozhodně v lepším stavu než my. Cestou z letiště ještě volám do charterovky, že letadlo mělo zpoždění a nebudu tam do pěti, jak je vyžadováno pro převzetí lodě.

Konečně v Zadaru a v maríně. Ahoj, lodě!

V maríně Tankerkomerc jsem byl naposledy před šesti lety a víceméně všechno je tu tak, jak si to pamatuju. Vítáme se se zbytkem posádky a já se vydávám převzít loď. A zjišťuju, že se od A just plujem! u místní charterovky mnoho nezměnilo: i tentokrát vyřizujeme rychle papíry, ale loď si převzít nemůžu, ještě se na ní něco opravuje.
Budiž, tentokrát jsem neměl ambici vyplout už v sobotu. Ale mám s sebou vyčerpanou ženu a dítě a odkládání převzetí není příjemné. Historie se opakuje téměř dokonale, přebírání lodě začíná až kolem půl osmé večer.
Mimochodem, BRIK, naše loď z výše zmíněné výpravy A just plujem!, stojí na mole hned vedle nás. Možná to dělá celé ona? Je nějak prokletá?

Vlastně mě dost překvapilo, že je BRIK ještě v provozu. Vlevo od něj naše MILI MILI

V mezičase s námi paní z charterovky ještě řešila, jestli a jaké testy budeme chtít na cestu zpátky. Nebyl jsem si jistý, jestli kvůli transferu přes Německo nebudeme potřebovat PCR, které se v Zadaru dají pořídit už za lidových 800 Kuna na osobu. Nakonec jsme to odložili s tím, že si nastudujeme aktuální podmínky a v týdnu si ještě zavoláme.

Je skoro devět, když jsme konečně nalodění. Má rodina padla vyčerpáním, Vaňkovic omladina zalezla s mobily, já s Luckou a Martinem jdeme na drink. Opravdu to byl dlouhý den. V baru běží fotbal, tuším Belgie proti Rusku. Tohle bude mimochodem stálice celého týdne: kamkoli se vrtneme, bude tam velká televize a v ní fotbal. Inu.

Oproti etiketě jsme tentokrát nebydleli v kapitánské, tj. zadní pravoboční kajutě. V příďové kajutě je nejvyšší stojná výška, což je pro zvědavé batole dost důležitý faktor. A jelikož bychom se tam ve třech nejspíš trochu fackovali, ustlal jsem si zase po letech v salónku.


Ráno vstávám sice po urputné noční bitvě s komáry, ale přece jenom o něco svěžejší. Pomáhá i pořádná sprcha. Postupně se probouzí posádka; kluci až jako poslední, to se během týdne stane takřka železným pravidlem. No, mají kliku, že nepatřím k těm kapitánům, co začnou v sedm ráno bušit lžící o uzemnění stěžně.
Po delší době mám v posádce tolik nováčků, takže se snažím vzít bezpečnostní školení fakt důkladně, i když soupeřit o pozornost puberťáků je samo obtížné. Po snídani ještě Lucka s Martinem vyrážejí dokoupit nějaké drobnosti, já si jdu vybrat ruličku Kun a pak už můžeme konečně vyplout. Motor startuju krátce před desátou.

Neměl jsem moc radost z omezeného prostoru a hlavně velkých motoráků kotvících naproti; ty odřít, mám o zábavu postaráno. Ale prokličkovali jsme tím nakonec docela bravurně a za chvíli jsme za sebou měli i občasný neuralgický bod, úzký vjezd do přístavního bazénu. Byli jsme na volné vodě.

Zadar máme za sebou, nabíráme SZ kurz k ostrůvkům za koncem Ugljanu. Chvíli po vyplutí zjišťuju mouchy na přístrojích. Rychloměr neukazuje vůbec, vrtulka v čidle bude asi zaseklá. Hloubkoměr sice měří, ale váhavě, se zpožděním a jenom do hloubky asi dvaceti metrů, přičemž obvyklý bývá tak čtyř až pětinásobek. Mávám nad tím rukou, na GPS mám rychlost proti dnu a hloubka mě skutečně zajímá až pod těch dvacet. S rychloměrem jsem přišel i o přepočet na true wind, ale tak na to je našinec se středomořskýma charterovkama taky zvyklý.
Během hraní si s přístroji omylem vypínám autopilota, což vede k první sérii lekcí „seznamujeme se s kormidlem“ a „jak plout rovně“ s částí posádky 🙂

Tenkrát poprvé

Chvíli to vypadá, že budeme mít i vítr, takže dávám k dobru stručný teoretický úvod a pak taháme ven prádlo. Bohužel plachtíme jen cca tři čtvrtě hodiny, pak to zase lehá. Ale tak aspoň bylo první seznámení s hlavními lany.
Na palubě se po dopoledním dřímotu objevuje i nejmladší člen posádky. Dostává záchrannou vestu a diplomaticky řečeno, nadšením z toho úplně neskáče.

Slunce pálí a tělo volá po ochlazení, stejně tak se ozývá žaludek. Mířím do mezery mezi SestrunjemMolatem, kde mám vyhlídlé kotviště v závětří ostrůvku Mali Tun. Martin dobře zvládá obsluhu kotvy a kolem čtvrt na dvě jsme bezpečně zakotvení na nějakých devíti metrech hloubky.
Nadšeně se vrháme do vody, která ovšem od minulé plavby příliš teploty nenabrala a kontakt s ní vyvolá nejeden nepublikovatelný komentář. Ale zchladili jsme se, to zase jo.
Lucka připravuje výborný oběd, dítě je zbaveno vesty, čímž nám částečně odpouští utrpěná příkoří a celkem spokojeně prozkoumává kokpit.

Teoreticky by mělo mít batole na sobě vestu kdykoli není v podpalubí, ale to by se junior asi zbláznil. Po prvních pár pokusech v tomhle směru jsme se rozhodli nechávat ho v ní jenom za plavby. Když jsme stáli, v přístavu nebo na kotvě, osvobodili jsme ho. V těchhle podmínkách to šlo, sám ještě neumí chodit a v každém okamžiku u něj byl aspoň jeden člen posádky pověřený nepřetržitým dohledem.

Pokoupací a poobědová siesta na kotvě

Když jsme dostatečně vyzevlení, je čas odkotvit. Pokračujeme k Dugemu Otoku, směrem k dnešnímu cíli, maríně Veli Rat. Cestou koukám směrem k vraku, ale krouží kolem něj tři plachetnice a my se dohodli, že přistávat budeme navzdory dlouhým červnovým dnům spíš dřív než později. Na vrak třeba dojde zítra, točím to k maríně. Návštěvní molo je zatím celkem prázdné, dáváme si briefing k prvnímu přistání u mola, které máme absolvovat, a pak už hurá na věc.

Z přistání se navzdory prakticky ideálním podmínkám stala komedie plná omylů. Ten briefing zjevně nestačil, asi jsem během posledních plaveb až příliš přivykl tomu, že lidi okolo vědí, co mají dělat. Moje chyba. Chystaný přistávací manévr je třeba si s každým členem posádky dobře rozebrat a pak se ujistit, že ho pochopil, lhostejno jestli je to čtrnáctiletý kluk nebo jeho táta.  Jako varování to nicméně posloužilo dobře, nepoškodili jsme vlastní ani okolní lodě a museli jsme akorát vydržet asistentův pohled plný špatně skrývaného pohrdání. S tím se dá žít.

Veli Rat. Ne úplně s fanfárami, ale jsme tady

Ve Velim Ratu jsem byl naposledy před třemi lety a i tady jsou změny minimální. Správa maríny otevřela vedle recepce malý krámek s nejnutnějším zbožím a kávou a zřejmě teď bylo dost vody, protože otevírací doba sprch není omezená. Ukazuje se, že jsme nápor sluníčka první den skoro všichni lehce podcenili, jsme spálení jak skáčková kapela. Vyrážíme se trochu procourat.

Teorii, že si tady dáme zmrzlinu, jsem se snažil spíš brzdit. Nejblíž tomu se tu člověk dostane s nanukem v malém krámku, který má otevřeno jen v určitých časových intervalech. Chtěli jsme původně večeřet v lodi, ale žoviální číšník-šoumen v pizzerii Galeb způsobil, že chvíli poté, co jsme si tam sedli jen na něco studeného k pití, jsme měli objednány pizzy. Výborné, dlužno dodat. V televizi tu opět běžel fotbal. Domorodci prohrávali s Anglií, takže atmosféra před obrazovkou byla spíš rozpačitá. My využili posezení u velkého stolu k debriefingu přistání.

Po večeři se naše rodiny rozdělují; Vaňkovi vyrážejí na výlet k majáku, my k lodi. Marína se mezitím slušně zaplnila, slyšet je němčina, slovenština, čeština. Chvíli zevlujeme v kokpitu, pak pro dítě nastává čas uspávání a pro mě chvíle klidu.

Zatímco se vesničané nic zlého netušíce veselí…

…do zátoky už míří mongolští nájezdníci

Ta netrvala dlouho. Objevila se motorová loď, přistála u vnější strany mola a po chvíli vypustila ze svých útrob partu rozveselených Rusů, elektrická foilová prkna a několik dronů. Dovádivci dováděli na prknech, natáčeni drony a doprovázeni hlasitou disco muzikou. Než skončili, vyrobil a pobodal jsem v duchu celou četu voodoo panenek.

Nastává omračující západ slunce. Výprava od majáku se vrací celkem nadšená. Kluci zalézají do lodi, s Luckou a Martinem si v kokpitu otevíráme víno. Trochu jsem doufal, že po skončení show ta motorovka zase odpluje; ta ale zapíná silná podhladinová světla, kvůli kterým září voda až někam do poloviny maríny. Je to zajímavé pro studium kýlů a kormidel zaparkovaných lodí, ale ryby z toho asi žádnou velkou řachandu nemají. Chvíli před půlnocí jdeme spát.

Tenhle výhled jen tak z nějaké vinárny nemáte

Veli Rat, Dugi Otok. Mooring, elektřina, WC, sprchy. Voda se platí extra. 493 Kn.
Dnes upluto 22,6 Nm, z toho 3,6 na plachty.

 

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *