Hook Sailing ’16 – Den pátý, Jelsa, divoká noc

Na Svetim Klimentu se probouzíme do nádherného rána.


Marina je pořád víceméně prázdná, jen na kraji u mola u vjezdu cvičí flotila plachetnic označená jako Skipper Academy přistání a odplouvání. Radost z bytí nám opět pokazí letošní ceny – Chorvati po nás za noc v marině chtějí 517 kuna! V jedenáct hodin vyplouváme.

Vyplutí se na vlastní žádost ujal Michal, který se po nasbíraných zkušenostech začal pomalu poohlížet po vlastních jachtařských papírech. Voda v zátoce byla naprosto klidná a největší výzvu pro něj představovalo tvářit se dostatečně neústupně na to, aby okolo se motající plachetnice Skipper Academy na chvíli přerušily své motání se okolo mola a nechaly nám volnou cestu ven. PM

Skoro prázdná ACI Palmižana

Dnes máme v plánu přistát v Jelse, obeplouváme tedy Hvar pravobokem. Chvíli motorujeme, a po necelé hodině jdeme vytahnout plachty.

Ouha, po včerejším skládání v silném větru se hlavasce ze stěžně nechce – namotala se trochu nakřivo. Použitím nejmenší nutné síly ji nakonec za pomoci větru ven dostaneme a plachtíme.

Cestou zjišťujeme neveselou skutečnost – paměťová karta v Honzově foťáku, který se stal lety prověřeným palubním erárem, takže na něm jsou často nejzajímavější úlovky, se jeví jako prázdná. Raději už na ni nefotíme a vyměníme ji za čerstvou, snad se po návratu povede dostat z ní data nějakým recovery programem.

Potkáváme a máváním zdravíme staré známé – jednak Švýcara z Komiže, který strávil noc v Palmižaně spolu s námi, a taky lodě pohrobků ISO Cupu.

Chvíli potom si naši loď vybere k přistání netradiční návštěvník. Ohromný racek se nejprve snaží přistát nám na sbalených bimini, nakonec je ale sezná příliš nestabilními a uvelebí se na outboard engine. Nesměle po sobě civíme – nevypadá, že by přišel žebrat, spíš si nás svrchovaně prohlíží. Chci vyzkoušet, jestli se nechá uplatit, ale během cesty z lavice na úplnou záď s jablkem v ruce uklouznu, racek se vyleká a je pryč.

Těší mě, pane pták

K vaření polévky k obědu necháme motor bafat na volnoběh. Vyjasnilo se, a tak si někteří z nás dovolí i odložit několik vrstev oblečení. Honza mě letos předbíhá se skokem na lano za loď, a stává se tak prvním letošním plavcem. Chvíli se nechci nechat zahanbit, ale nakonec na to kašlu, do vody se mi nechce.

Poslední šlák cesty nám ztěžuje divočejší vítr od Brače, práce s plachtami si opravdu užijeme.

Michalova rýmička se bohužel nelepší, většinu dne tráví v kajutě.

Před pátou hodinou přistáváme v Jelse. Od poslední návštěvy se městský přístav razantně proměnil – na jižní straně je zbrusu nové molo s muringy; to ale dnes nepřipadá v úvahu zejména proto, že přímo proti němu fouká dosti čerstvý vítr a noc by tam určitě byla nepříjemná, ne-li přímo nebezpečná.

Jelsa

Naproti konobě Napoleon, vedle budovy kapitanátu, nám s přistáním pomáhá týpek v košili a slušných botách, který původně u stolku před restaurací popíjel podvečerní kávičku. Takovou pomoc od nezúčastněněného domorodce jsme nečekali, a taky ne bezdůvodně, protože se z něj vyklube místní správce přístavu. Je to pohodář a dá se s ním docela hezky slovansky – tedy česko-chorvatsko-rukama-nohama – pokecat. Vzhledem k divočejší vodě v zátoce nám doporučuje zajistit loď ještě extra dvojicí lan – CAPOEIRA bohužel nemá středové vazáky, takže je vedeme jednoduchým založením na vinšny. V budově správy jsou nově také k dispozici záchody. Sprchy jsou sice postavené, ale ještě nejsou napojené na kanalizaci, tak je použít ještě nemůžeme.

Jelsa, městské molo. Muringy, WC, sprchy se dokončují. 220 Kn
Dnes upluto 22,5 Nm, z toho 12,1 na plachty.

Z konoby Napoleon se s námi přichází spřátelit obsluha – s tácem naloženým panáky travarice. Nevíme jak se k tomu postavit, protože už od Stomorske máme chuť na pizzu. Tu nedělají. Snažíme se jim svou situaci vysvětlit, a oni prý že ve městě je všechno zavřené. Nevíme, nakolik jim věřit, a raději se stejně vydáme na obhlídku města na vlastní nohy a oči.

Cestou městem vzpomínáme na momenty z plavby na podzim 2012, kdy jsme tu stáli taky. Tenkrát bylo centrum samozřejmě podstatně živější. Na jižním mole stále stojí stavební stroje, práce nejspíš dokončí až těsně před vypuknutím plné sezony. Kdo ví, jestli do nových pacholat už jde proud a voda.

Vypadá to, že v Napoleonovi měli pravdu – nevidíme cestou jediný otevřený podnik. Naději nám dává Pizzeria/bar na hlavním náměstí. Procházíme do kopce, úzkými a neturistickými průchody. Večerní slunce kreslí na zdech města a stráních ostrova krásné obrazy.

Když míjíme poslední odbočku nahoru k místnímu kostelíku, vedoucí kapitán pokračuje dál a hledá cestu zpět dolů. Nechce se mi tu příležitost minout, a tak hlásím, že si ke kostelu vyběhnu klidně i sám. K mému překvapení se ke mně přidává většina posádky, až na kapitána, který nemiluje kopce a kostely, a Michala, který má pochopitelné jiné starosti.

Kostelík v Jelse

Od kostelíku. S CAPOEIROU v pozadí.

Výletu ke kostelíku ani v nejmenším nelitujeme – v zapadajícím slunci je od něj fantastický výhled na městečko, zátoku s jedinou plachetnicí – naší CAPOEIROU – houpající se na neklidných vlnách, i na ostrovy na sever od Hvaru. Scházíme zpět dolů, připojíme se ke zbytku posádky a jdeme se do lodi připravit na večeři v pizzerii.

Když se, v letošních týmových mikinách (pro které jsme se rozhodli namísto triček a které mají pro dubnovou plavbu i ohromnou přidanou hodnotu), vydáváme do centra, lidi z Napoleona nás znovu varují, že je všude zavřeno. Trochu je ignorujeme. Dojdeme na hlavní náměstí, vlezeme do pizzerie… a octneme se v zakouřené herně s blikajícími a cinkajícími automaty. Z vyjádření obsluhy vyrozumíme, že pizzerie je v provozu jen v sezoně a mimo ni funguje jako herna.

Mít ocas, svěsíme ho cestou zpět do Napoleona mezi nohy. Vůbec bychom se nedivili, kdyby nás vypráskali, nebo kdyby si z nás aspoň zbytek večera utahovali. Jsou to ale očividně profesionálové. A taky nás nadchnou tím, co postupně dostaneme na stůl. Dobré víno, skvělé ryby, a zejména fantastický chobotnicový salát – nejlepší, co jsem za svoje výpravy po Jadranu okusil. A to jak chuťově, tak na pohled. Jediným smítkem na zážitku by tedy snad mohly být kousky dřeva a omítky na prostírání, které se drolí ze stropu, ale to je pochopitelné a rádi nad tím přivřeme obě oči.

Už při odchodu na večeři bylo zřejmé, že správce přístavu nemluvil do větru. Vítr vháněl do zátoky masy vody a i když je severní molo kryto vlnolamem, loď se začala na lanech zmítat. Během večera jsem několikrát vyběhl před konobu zkontrolovat situaci. Při jedné takové příležitosti jsem uviděl připlouvající loď. Zakroužili zátokou a já se už připravoval, že jim pomůžu s lany, ale situace se jim zjevně nezdála a zase odpluli – nejspíš do nedaleké ACI Vrboska. PM

První odchází spát Michal. Během večeře vlny shodily ze zádi pasarelu, skáču tedy na loď, abych vzal případnou koupel na sebe. Noc je pak velmi neklidná pro nás pro všechny, i přes různé pokusy o dotahování a povolování lan.

1 Response

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *