Hook Sailing ’16 – Den sedmý, Rogać, Seget, Trogir

Vstáváme brzy. Někteří už kolem šesté, kdy je výhled ze zátoky obzvlášť úchvatný.


Vyplouváme taky nezvykle brzy, už ve čtvrt na devět. Kolem Brače směrem k vratům občas zafouká západní, tedy zadní vítr, ale plácat se v něm nechceme, a tak motorujeme.

Postupně všichni dospáváme, mezitím dojde na historky z minulých plaveb – zejména opět na trampoty s auty z Hook Fellaz.

Cesta z Brače v režimu nicnedělání.

Přijíždíme do Rogače. Na přistání k čerpací stanici jsem vyvolán z podpalubí. Nepřipraven, tedy bez kontaktních čoček, beru zavděk svými dioptrickými slunečními brýlemi. Zjišťuju, že jsou ještě od soli od posledního použití, a taky jsou nejmíň o půl dioptrie slabší, než bych potřeboval. Očividně jsem je dlouho neměl na očích.

Přistání u čerpačky je stejně zbytečné – mají zavřeno. Chvíli zvažujeme, zda se třeba nestavit na kafe a nepočkat, ale nakonec plujeme dál. Během odplouvání ještě na zavíračku upozorňujeme právě přijíždějící loď.

U čerpačky v Rogači jsme se s CAPOEIROU stavovali od PSW 2014, kdy nám ji doporučili v charterovce s tím, že ten kousek promotorovaný případně ze Šolty na pevninu jim nevadí.  Pokaždé měli v tuto dobu otevřeno. Zavést zavírací siestu zrovna v pátek, kdy se tudy vracejí lodě hned do několika nedalekých flotilových marín, považuju za přinejmenším podnikatelsky nemoudré. Příště se sem už nejspíš nebudeme obtěžovat, viz níže. PM

Cestou zpět do Segetu opět koukáme po černochovi, a těsně před poslední otočkou u Čiova jdeme naposledy čestně „s prádlem ven“. Vítr skoro nefouká a my trochu litujeme, že jsme nevyužili dopolední zadák. I tak ale vychutnáváme sebepomalejší tiché klouzání po hladině.

Dokumentujeme poslední kousek s plachtami.

Motáme se mezi loděmi mířícími do Trogirské mariny. Polohu čerpačky si matně vybavujeme z podzimu 2012. Teď zjišťujeme, že před ní vyrostla nová marina, a stanice že je vklíněna do malého prostoru mezi hradby menších i větších lodí. V pravé, novější marině zrovna dělníci brousí dřevěná zábradlí větší, temně modré motorové jachty – příprava na sezonu.

Kapitán chvíli vypadá nervózně, ale nakonec se vplutí i vyplutí zhostí navenek s takovou samozřejmostí a grácií, že musím (alespoň v duchu) smeknout.

Bereme nadprůměrných 90,5 l nafty.

Vracíme se zpět k naší domovské marině. Pravobokem míjíme novou, velkou, zcela volně dostupnou čerpací stanici. Meh.

Příště už budeme vědět, no. Vlevo v pozadí nové budovy maríny v Segetu.

Přistáváme bez ztráty kytičky. Zatímco potapěč kontroluje loď zespodu, nás vítá Tomislav, hlavní člověk z naší charterovky. Nad rozbitou sklenicí mává rukou. Stejně tak mává rukou nad plánem předání lodi ráno – prý máme poklidit a klíče nechat v navigačním stolku a můžeme jet. Ba, důvěra je hezká věc.

Marina Baotić. Mooringy, elektřina, voda, WC, sprchy. Domovská základna lodi.
Dnes upluto 36,2 Nm, z toho 1,2 na plachty.

Postupně se vystřídáme v nových sprchách a plánujeme cestu do města. Michal nemá sílu a opět zůstává v lodi. My ostatní si zařizujeme autotaxi, na to vodní je brzy. Po procházce městem (nábřeží, památky, pošta, pohledy) chceme konečně najít pizzerii; pomáhá nám Foursquare, na který se přes jednu z free wifi v okolí připojím. Trochu kontraproduktivní se ukáže nápad dát si před večeří zmrzlinu – po spořádání dvou chorvatských kopečků kopců už ani moc náladu na nějaké další jídlo nemáme.

Z návštěvy Trogiru po finálním přistání v Segetu se už stala tradice.

Pizzerie je na Foursquare nejlépe hodnocená ve městě, a na nic si nemůžeme stěžovat. Ani ta zmrzlina nakonec nevadí. Pak rychlý návrat na taxi a připravit se na zítřejší cestu domů.

1 Response

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *