PSW 2016 – Neděle, den druhý: návštěva majáku, Žirje

Po včerejším slunečném a horkém dnu nás vítá spíš pošmourné ráno. A Poláci, kteří vypadají až neslušně svěží na to, jak a do kolika vyváděli. Snídáme a nemůžeme se dočkat, až tuhle výpravu uděláme konečně námořní.


Ranní porada kapitánů potvrzuje včerejší nástřel: dnešní cíl bude bójkoviště v zátoce Vela Stupica na Žirje. Naše loď vyplouvá jako první. Je 10:30 a PSW 2016 konečně pořádně začíná.

Těsně před vyplutím jsem šel zkontrolovat situaci před přídí a co nevidím – kolem nás si to šine FELINA, naše drahá kocábka z loňského Hook Fellaz. Loď ahoj!

FELINA. S takovou to bude na Jadranu za chvíli samá bývalka.

V ideálních podmínkách hladce vyplouváme z maríny, motorujeme chvíli na sever, pak obracíme a proplouváme mezi ostrůvky RadeljZminjak. Počasí se pomalu vybírá. Zatím žádný vítr, ale odpoledne bychom se měli nějakého dočkat. Venku z Murteru obracíme na jih. Po delší době mám celkově nezkušenou posádku a bezpečnostní školení se snažím podat patřičně důkladně.

První dojmy z Bavarie 46 byly vesměs pozitivní. Jak se ukázalo už včera při naloďování, při návrhu této lodi někdo zjevně používal hlavu. Takových těch tisíc drobností, které umořily slona (za všechny bych jmenoval Jeanneau Sun Odyssey 37 KATE, na které jsme se plavili na Rachtění 2013), tady působilo přesně opačně – každé madlo, vedení lana, zámek, všechno bylo přesně tam, kde by to člověk čekal a chtěl. Opovržlivé krčení nosu nad Bavárkami jsem teď chápal ještě míň než kdy předtím.

Konečně plujem. Na palubě pohoda, klídek, tentokrát i ten tabáček.

A taková perlička: z VHF na kanále 16 opakovaně zaznělo „Navigation hazard“. Nerozuměl jsem, o co přesně jde, pochopil jsem jen, že nějaký předmět nebezpečný pro lodě se potuluje u pobřeží Dugiho Otoku. Až později, po návratu domů, jsem si přečetl, že se ve vodách kolem ostrova pohybovala uvolněná námořní mina. A to je pořád, že se na Jadranu nic neděje.

Slunce začíná pálit a Honza M. se jako první vrhá na lano.

Plujeme skrz Samogradska Vrata, vítr pořád nic. Chci nějak zabavit posádku, takže když v dalekohledu spatřím větší kamenný maják na ostrově Blitvenica, upravuju kurz jeho směrem.
Na úroveň ostrůvku s majákem se dostáváme krátce po jedné po poledni. Je to jeden z majáků obydlených strážcem („kostel“, jak by býval prohlásil Michal J.). Pomalu kroužíme s lodí okolo a fotíme.

Byl to myslím Honza P., kdo přišel s tím nápadem: doplave z lodi na ostrov a prohlédne si ho hezky zblízka. Záhy se k němu připojil Jirka a po chvíli váhání i Lucie. Pozoroval jsem postavičku správce a uvažoval, jakou asi bude mít radost z takové návštěvy.
Zatímco se naše výsadková trojice převlékala do plavek, navedl jsem „MRDÁK“ tak blízko ostrova, jak to jen bylo bezpečně možné. Čekaly na ně jen 3-4 lodní délky. Hladce dosáhli břehu a pustili se do průzkumu, zatímco my se zbytkem posádky znovu pomalu obeplouvali ostrov.
Obavy, že správce majáku bude nepříjemný nebo dokonce agresivní, se ukázaly jako maximálně liché. Měl z návštěvy radost. Pozval naše výsadkáře na prohlídku, vzal je nahoru na věž, i sklenku vína si s nimi dal. Za mě všechna čest, adekvátní odměna za takhle správně ulítlý nápad.

Honza, Jirka a Lucie nahoře na majáku, na který si doplavali.

Chvíli před druhou hodinou nabíráme všechny tři zpět na palubu a pokračujeme jihovýchodním kurzem.

Konečně se objevuje slibovaný vítr. Ve 14:10 vytahujeme poprvé plachty, stoupáme proti jižnímu větru o 11 uzlech. V kombinaci s jasnou oblohou prima podmínky. Zkoušíme si réčka – posádka ať se do toho trochu dostane a já ať si ověřím plavební vlastnosti naší kocábky.

Krátce před čtvrtou obracíme na sever k Žirje. Vítr se jako na objednávku stočil k jihovýchodu a my můžeme víceméně bez dalšího sahání na plachty doplout až do cílové zátoky.

Plachtíme!

Spojil jsem se vysílačkou se zbytkem výpravy. Zbylé tři lodě už kotvily v zátoce. Pavel s Petrem (přiznám se, že už si nepamatuju „volací znaky“ jejich MH-lodí, respektive který patřil komu) u sebe, Honza o kus dál. Příznivý vítr nám umožnil vplout do zátoky pod plachtami jako páni.

Vybírám si bójku co nejblíže soudružským lodím. Honza jako jediný zkušenější člověk v posádce má na povel její zachycení. Nejde nám to úplně předpisově, ale využívám toho, že mám zase po nějaké době k dispozici příďový šroub, a po chvíli jsme bezpečně uvázaní. Přistání v 17:25.

 

Vela Stupica, Žirje. Bójkoviště. 150,- Kuna.
Dnes upluto 30,2 Nm, z toho 12,5 na plachty.

 

Po přistání spouštíme člun, berme z bakist nejdelší lana a zahajujeme operaci „prdelemi k sobě“. Obdobný manévr jsem si vyzkoušel už v září 2014 na Premudě se dvěma loděmi. Dneska zkoušíme tři a i když to to stojí něco tahání za lana, nakonec je možné přejít suchou nohou od nás přes Petrovu loď až k Pavlovi.

A pak se to zase stalo. On si to prostě neumí odpustit. Honza M. si opět sedl do člunu, opět vyrazil na spanilou jízdu a opět skončil bezradně unášený vodou kamsi dopryč. Tentokrát si sice na moje naléhání vzal vesla, ale nedokázal je umístit do úchytek, takže se víceméně plácal na místě, než k němu doplaval Jarda z Pavlovy posádky a společně se vrátili na naši plovoucí základnu.
Večírek na spojených lodích se nakonec konal jenom u nás. Většina druhých dvou posádek vyrazila na průzkum hospody na břehu, k té naší se pak připojili jeden dva lidi, co zůstali. Optimista Tomáš si ustlal v kokpitu jen chvíli předtím, než Jirka vytáhl z podpalubí kytaru.

Naše trojloď. Kluci se připravují na výsadek na pevninu.

Před spaním se odvazujeme. Taky si stelu v kokpitu. Noc je teplá a klidná.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *